Hebrejská Bible a rituály

Dětské oběti a Bible

Kam až byli naši předkové schopni zajít ve své víře v bohy?
Byly bohům přinášeny i ty nejcennější dary - dětské životy?
Byly přinášeny dětské oběti také biblickému Yahwemu?
Dochovaly se v Hebrejské Bibli ozvěny těchto pradávných rituálů?

Yahweh byl uctíván jako bůh, který dává život a může jej i brát. Izraelité věřili, že Yahweh plní lůna a má tedy nárok na vše, co se z lůna rodí. Podle Hebrejské Bible Yahweh žádal pro sebe vše prvorozené. Řada biblických textů spojuje Yahweho s dětskými oběťmi a ukazuje, že tyto náboženské rituály byly slučitelné s yahwistickým kultem. Mnohdy je obětování dítěte považováno v Bibli za důkaz pevné víry. Z biblických příběhů lze vyčíst, že obětování lidí a zvláště dětí bylo zcela legálním a známým náboženským rituálem.
Naproti tomu řada biblických textů kult obětování dětí zásadně odsuzuje. Boží zákony v knize Deuteronomium a Leviticus zakazují takové rituály. Přinášení dětských obětí odsuzují i proroci Jeremjáš, Ezekiel a Michejáš.
Časté biblické polemiky s praktikováním dětských obětí ukazují, že tento problém skutečně existoval. Polemiky lze nalézt v mnoha částech Bible týkajících se dlouhé historie Izraelitů, což ukazuje značné rozšíření a trvání takových praktik.^[15]  

Historické souvislosti

Západo-semitské kultury pozdní doby bronzové a doby železné (1550 - 600 př.n.l.) přinášely svým bohů i lidské oběti. Obětovány bývaly hlavně děti, jak o tom svědčí archeologické nálezy. Ani Izraelité zřejmě nebyli výjimkou.

Dětské oběti byly přinášeny nejvyššímu kanaánskému bohu El. A právě nejvyšší bůh Hebrejské Bible Yahweh převzal v myšlení Izraelitů vůdčí postavení svého otce, boha El, včetně řady jeho charakteristik. Lidé například věřili, že Yahweh si, podobně jako El, činí nárok na děti, považované za boží dar. Yahwemu patřilo podle Hebrejské Bible vše prvorozené. Teprve od přelomu 7. a 6. stol. př.n.l. začaly být lidské oběti kritizovány a i víra začala získávat rysy monoteismu. Věřící nahradili oběť prvorozeného vyplacením, zástupnou obětí nebo syna pověřili službou bohu.^[15] 

Viz také Dětské oběti v Kanaánu.

Obětování Molekovi nebo Yahwemu?

V Žalmu 106:37 se starým Izraelitům vyčítá, že přejali zvyk dětských obětí od pronárodů (Kanaánců).^[10] V překladech Hebrejské Bible je mnohokrát zmiňován starokanaánský bůh Melek (Molek, Moloch), kterému Izraelité přinášeli dětské oběti. Zřejmě se však jedná o omyl. Oběti nepřinášeli Molochovi ale Yahwemu či jiným západo-semitským bohům.

Dříve se kultury starého Izraele a Kanaánu považovaly za oddělené a odlišné v souladu s biblickými příběhy. Mnohdy se tedy můžeme dočíst, že "neposlušný Izrael" vykonávat lidské oběti pouze tehdy, když se odvrátil od cesty k Bohu. Zápalné oběti prý Izraelité přinášeli nikoliv Yahwemu, ale Molekovi (Molochovi).

Dnes však většina odborníků považuje společenství Izraelitů za podskupinu kanaánské kultury.^[12]  Izraelité nepřišli v čele s Jozuem přes poušť do Kanaánu aby si podrobili původní obyvatelstvo. Izraelité zřejmě vzešli z původních národů žijících v kananejské zemi. Kulturu starých Izraelitů  v období pozdní doby bronzové a doby železné I (1550 - 1000) není možné oddělit od kultury Kanaánu. Dnes odborníci spíše používají pojmu západo-semitská (West Semitic) kultura. Paralely náboženské terminologie textů patřících do kultur Izraelitů, Ugaritu či Fénické jsou velice těsné^[13]  (více viz. Obsazení Kanaánu). V západosemitské kultuře bylo zvykem přinášet svým bohům i lidské oběti. A nejvyšším darem bohu byla smrt prvorozeného syna.

Ani s přinášením obětí Molekovi to zřejmě nebylo takové, jak stále čteme v našich překladech Bible. Ve verších Jeremjáš32:35, Le20:1-5 či 2. Kr17:16-17, 23:10 se vyskytuje hebrejský pojem m-l-k, který býval překládán jako Melek, Molek, Molech, tedy prastaré semitské božstvo. Nebylo však jasné, proč Izraelité uctívali právě tohoto starého boha.

Nápisy nalezené ve fénickém Kartágu však ukazují, že biblický překlad m-l-k = Molek je zřejmě chybný. Izraelité neprováděli své syny a dcery (ohněm) Molekovi ale upalovali své děti jako m-l-k oběť.^[16]  Zápalnou oběť nepřinášeli Molekovi ale Baalovi či Yahwemu. Později byl tento kanaánský pojem zapomenut a při punktaci hebrejského textu písaři vyznačili chybné čtení Molek. 

Obětování prvorozených

V izraelitské společnosti hrál zvláštní úlohu prvorozený. Toho si pro sebe podle Hebrejské Bible žádal sám nejvyšší bůh Yahweh:

Výše uvedený překlad BKR (stejně jako CEP) je nepřesný a mění smysl původního hebrejského textu. Jak je patrno z jiných překladů, je v českém biblickém textu chybně oddělován osud prvorozených synů od osudu prvorozeného dobytka. Verš by měl znít "Stejně tak učiníš s volem...":

Yahweh přikazuje postupovat v případě skotu a bravu stejným způsobem, jak tomu má být v případě prvorozených synů. Ti patří Yahwemu. Prvorození synové i dobytek tedy mají být sedmého dne odebrány matce a dány jemu. Co jiného by pro sedmidenního novorozence znamenalo odebrání od matky, když ne smrt?

Podle Yahweho přání Mojžíš odvedl  izraelský lid z Egypta k hoře Sinaj. Zde Bůh uzavřel s Izraelity smlouvu a sdělil jim zákony, které budou muset bezpodmínečně dodržovat (viz také Předávání Zákona - spletené příběhy).  Výše uváděná povinnost dát prvorozeného syna bohu patřila k uvedeným zákonům.
Podle tradice ve starém Izraeli byla prvorozená zvířata obětně zabíjena a lidskému prvorozenci patrně lámán vaz. ^[3]str.76

Vyplacení a pověření službou bohu

Prvorozený však mohl být později také vyplacen (Ex 13, Nu 18, Le 27) nebo pověřen celoživotní službou v chrámu.

Vyplacen nemohl být však ten, kdo byl pod klatbou. Člověk, který byl proklet, musel neodvratně zemřít:

Podle Bible Yahweh později vyvolil z izraelského lidu Lévijce, kteří mu měli sloužit při bohoslužbách. Tím měla být sejmuta z prvorozených Izraelců povinnost být věnován bohu formou služby:

Prvorozené tedy již šlo vyplatit či určit ke službě Bohu. Později byla i tato nutnost nahrazena službou Lévijců.
Řada biblických veršů (Ex 13:1-2, 22:29, 34:19, Lev 27:26, Num 3:13, 8:17-18, 18:15) však ukazuje na původní yahwistický kult dětských obětí. Existoval společně s vírou v Yahweho jako dárce potomstva. Ten kdo dával měl právo i brát.^[15] 

Provádění ohněm

V Jeruzalémě  se spalovali lidští prvorození, jako ti, kteří náleží bohu. ^[3]str.76  Obětní spalování dětí je v Hebrejské Bibli nazýváno "provádění ohněm". Svědčí o tom i kniha proroka Ezekiela. Píše, že vše prvorozené, co "otvírá lůno", nařídil Yahweh obětovat v ohni. Mělo se to dít v době putování Izraelitů do zaslíbené země.

Prorok tedy ústy Yahweho potvrzuje, že během putování Izraelitů do zaslíbené země nařídil Yahweh obětovat vše prvorozené, co "otvírá lůno",  v ohni. Zjevně se nejednalo jen o symbolické procházení kolem ohně. To by stěží naplnilo účastníky úděsem.
Tento obyčej však autor knihy již považuje za "nedobré nařízení". V 6.stol.př.n.l., kdy byla kniha Ezekiel zřejmě napsána, začalo být provádění ohněm kritizováno. Aby prorok zdůvodnil dřívější provádění těchto rituálů v rámci yahwistického kultu, označil je za boží pomstu.

Ve stejném období odsuzují obětní praktiky i autoři knihy 2.Královská:

Tím, kdo svého syna provedl ohněm jako zápalnou oběť Yahwemu, byl judský král Achaz (735 - 715 př.n.l.). Bible tedy informuje o tom, že ještě na konci  8.stol.př.n.l. byly děti upalovány, i když začala sílit vlna pochyb o správnosti takových obětních rituálů:

Jiný doklad toho, že Izraelité (Judejci) spalovali u Jeruzaléma své děti, podává biblický prorok Jeremjáš : 

Autor knihy Jeremjáš (přelom 6. a 7. stol. př.n.l.) tedy ústy Yahweho již kritizuje rituály, při kterých jsou přinášeny lidské oběti. Máme zde biblický doklad o existenci místa nedaleko Jeruzaléma (údolí Ben-Hinnom), kde docházelo k těmto náboženským obřadům.

Jeruzalémský Tofet byl podle Bible zničen králem Jóšiášem v 7. stol. př.n.l.:

Zda bylo obětiště pak znovu postaveno nevíme.

Obětovat bohu své dítě bylo považováno za důkaz pevné víry ještě v 1. stol. n.l. (Žd11:32). V Bibli se můžeme dočíst příběh Jiftácha Gileátského, který Yahwemu obětoval vlastní dceru (Sd11,30). Za tuto zápalnou oběť nebyl nikde v Bibli haněn.^[3]str.76 V novozákonním textu (Žd11) je skutek uváděn jako příklad pevné víry.

Abrahámova zkouška

Známý je příběh Abrahámův, který byl odhodlán obětovat svého syna Izáka (Gn22). Abrahám slyší božstvo (Elóhím), kterak ho žádá obětovat jeho jediného syna Izáka. Abrahám bez zaváhání připraví zápalnou oběť. Před vykonáním oběti ho na poslední chvíli zastaví Yahweho posel, protože získal důkaz, že se Abrahám bojí Elóhím.

Tento příběh měl ukázat velkou věrnost Abrahámovu. Mohl vzniknout ve společenství, kde bylo zápalné obětování dětí akceptovatelné.^[6]  

Yahweh nakonec obětování dítěte zastavil. Nikde se však nedočteme o nějaké boží lítosti či výčitkách nad příkazem, který Abrahám obdržel. Ani Abrahám nijak nepochybuje o oprávněnosti boha žádat smrt jeho syna. Bůh měl zřejmě podle autorů příběhu plné právo vyžádat si dětskou oběť a nikdo z účastníků toto právo nezpochybnil.^[15]
Podle některých badatelů je tento příběh vzpomínkou na dobu, kdy začaly být lidské oběti nahrazovány zvířecími.^[4]

Vyprávění o Abrahámově přípravě k oběti pochází ze zdroje E. Božstvo je v textu označeno jako Elóhím. Elohistické verše Gn22:1-9 líčí přípravu oběti až k okamžiku, kdy je syn Izák svázán a položen v obětišti na hranici dřeva. Další verše Gn22:11-16, ve kterých Izák zůstává naživu, pocházejí z pramene jahvistického.
Je možné, že jahvistické verše jsou interpolací? Dodatečnou vsuvkou, která změnila původní elohistický příběh, ve kterém byl Izák skutečně obětován? ^[7] Následné verše Ge22:16-17 "Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám..." pak logicky mohou být reakcí na to, že Izák splnil příkaz Elóhím a syna obětoval. Také verše Ge22:19 "Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil." ukazují, že Abrahám se  vracel z obětní hory sám. A Izák se již poté nikdy v elohistickém textu Pentateuchu neobjevil.^[7]
Tato teorie má však jednu vadu. Proud jahvistický je podle některých badatelů starší, než elohistický.

Podle jiné teorie, pocházející hlavně z muslimské tradice, neměl být obětován Izák ale Izmael. Ve verši Ge22:1 nařizuje Bůh Abrahámovi "Vezmi svého jediného syna Izáka,...". Izák však nebyl jediným synem, měl o 14 let staršího bratra Izmaele (Ge17:25,21:5). Verš by dával smysl, pokud by zněl "Vezmi svého jediného syna Izmaele, ...". V textu mělo dojít k cílené záměně Izmaele za Izáka. ^[9] O tom někdy příště v samostatném článku.

Boží dar

Semitský bůh El byl uctíván jako stvořitel, praotec a dárce potomků. Byl však spojován i s dětskými oběťmi, podle některých příběhů dokonce sám obětoval svého syna. Yahweh převzal od svého předchůdce Ela i jeho vlastnosti.
Velice oblíbeným biblickým motivem je  boží příslib narození dítěte neplodné ženě. V Bibli nalezneme šest takových příběhů žen:  Sára - žena Abrahámova, Rebeka - žena Izákova, Ráchel - žena Jákobova, žena Manóachova, Chana - žena Elkánova a šúnemenská žena. Společným teologickým motivem je víra Izraelitů v narození dítěte jako božího daru.
Izraelité věřili, že Yahweh plní lůna a má tedy nárok na vše, co se z lůna rodí. Yahweh byl považován za praotce dětí a jejich tvůrce. Yahweh dával dítěti život a měl právo ho i vzít. Měl právo vyžádat si život dítěte jeho obětováním, jak o tom svědčí řada příběhů v Bibli.

Ženich krve?

Yahweh chce z nejasných důvodů usmrtit Mojžíše. Z textu není zcela jasné, co učinil Mojžíš pro svou záchranu. Možná chtěl obětovat syna.^[8]  Mojžíšova žena Zefora však vrhla (podle textů MT) k nohám svého muže uřezanou předkožku jejich syna a Mojžíš jej "nechal" na pokoji.
Je otázkou, kdo koho "nechal na pokoji". Zda Mojžíš svého syna  nebo Yahweh Mojžíše (překlad CEP). Navíc podivná zmínka o "ženichu krve" mohla být až dodatečnou úpravou veršů, jak o tom svědčí jiné znění LXX.

Verše lze tedy chápat i tak, že Mojžíš byl před smrtí zachráněn krví prolitou jeho synem. Výklad ke Starému zákonu ^[10]str.219 uvádí:

Sipora použila kamenný nůž (pazourek ?). Jedná se zřejmě o historicky nejstarší obřízku popisovanou v Bibli (srovnej ale Joz 5:2-3). Podivnou formuli o ženichu krve pokládají někteří badatelé za pradávnou svatební formuli. Ženich snad podstupoval obřízku jako protějšek ke krvácení své panenské nevěsty.^[11] Tato tradovaná svatební formule se pak mohla stát námětem biblického příběhu.

Dětské oběti - ano či ne?

Bible není v názoru na praktikování dětských obětí konzistentní.^[6]  Pozdní texty tyto náboženské obřady odsuzují. Například následující verše z knihy Leviticus byly ustáleny až v pozdním stadiu judského království: ^[10]

Z textu je patrné, že dříve docházelo k upalování dětí ve svatyni Yahweho. Odmítání dětských obětí kanaánským božstvům nalezneme i ve starších textech Žalmů:

Judští králové Achaz (2Kr 16:3) či Menaše (2Kr21:6), vládnoucí v 7. a 6. stol.př.n.l., byli později kritizováni za to, že své syny nechali "projít ohněm". Yahweh nechal podle textu 2.Královské obsadit severní království Izraele Asýrií. Jedním z důvodů měly být i obětní rituály, kdy Izraelci "prováděli své syny a dcery ohněm"(2Kr 17:17). Obětování lidí bylo v některých biblických textech odsuzováno, nicméně bylo nadále praktikováno.^[6]

Ve starších biblických textech však bylo přinášení lidských obětí akceptováno, jak ukazují i některé výše uvedené příklady. V Bibli není zmínky o tom, že by okolí odsoudilo Abraháma či Jiftácha za přípravu oběti. Proč? Pravděpodobně to nebylo nic nezákonného ani morálně zavrženíhodného.

Ani Nový zákon zcela nezatracuje přinášení lidských obětí. V knize Židům jsou například Jiftách i Abrahám, z nichž jeden obětoval svou dceru a druhý se chystal obětovat svého syna, uváděni jako dobré příklady víry (Ži 11:17, 32). A mnohé novozákonní spisy jsou postaveny na tvrzení, že Ježíš zemřel jako oběť za lidské hříchy. Podle veršů Ži10 "krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit" a proto "Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo". Dávnověká idea nutnosti přinést Bohu lidskou oběť tak proniká až do naší současnosti.

Svatá válka a obětování dětí

Podobný příběh nalezneme i v Bibli:

V 9. stol. př.n.l. probíhal boj mezi Moábem a aliancí Izraele, Judeje a Edomu. Spojenci oblehli hlavní město Moábu. Král Méša tedy obětoval svého prvorozeného syna, což přimělo útočníky k odchodu. Upálení syna nebyl bezprecedentním činem krále Méšy ale spíše tradičním postupem ve svatých válkách v Kanaánu.^[14]

... pokračování příště ...

Vytvořeno: 01.12.2006