Hebrejská Bible

Lucifer

Lucifera si mnozí spojují s vládcem pekelných mocností. Již raně křesťanská tradice považovala Lucifera a Satana za jednu jedinou temnou postavu, oponenta Boha. Lucifer měl být původně jedním z nejvyšších andělů. Zatoužil však rovnat se Bohu a ten jej za trest srazil z nebe. Z anděla se stal ďábel, kníže pekel, zosobnění zla.

V Bibli Kralické se píše:

Již na počátku křesťanství začaly být verše 14. kapitoly Izajáše spojovány s postavou Satana. Už církevní otec Tertulián (asi 160-230 n. l.) ve své polemice Proti Markiónovi spojil postavu ďábla a satanáše z Knihy zjevení s Luciferem v Izajášovi. Podobně tak učinili i Origenés (asi 185 - 254 n. l.), Augustin (354 - 430 n. l.) a po nich mnohé další křesťanské autority.

Lucifer - Světlonoš

V některých překladech Hebrejské Bible opravdu narazíme na jméno Lucifer. Platí to i pro latinskou Vulgátu, anglickou KJV^[6] či naši BKR. Lucifer se v nich vyskytuje pouze na jediném místě - právě ve verši Izajáše 14:12.

Slovo lucifer pochází z latiny (lux = světlo, fero = nesu) a znamená nosiče světla -světlonoše či ranní resp. denní hvězdu (Jitřenku). V Bibli bylo poprvé použito v jejím latinském překladu Vulgátě, ve verši Iz 14:12. Kniha Izajáše byla do Vulgáty přeložena v létech 390 až 392 n. l. Překladatel Jeroným vycházel z hebrejských textů, používal však také starší řecký překlad Septuagintu.

Septuaginta představuje zvláštní textovou linii Bible, která se mírně liší od hebrejské skupiny textů (viz Rodiny textů, textové tradice a skupiny). Jedná se o starý překlad Hebrejské Bible do řečtiny z období 3. stol. př. n. l. až 1. stol. n. l. V Septuagintě čteme pojem eosphoros (heosphoros), který dle Friebergova slovníku znamená ranní hvězdu:

 
Eosphoros se objevuje v Homérově Odyssei či Hesiodově Teogonii. Výraz používali řečtí básníci pro personifikaci ranní hvězdy - Jitřenky. Večernici nazývali Hesperos. Eosphoros i Hesperos zosobňovaly planetu Venuši.

Oba výrazy eosphoros i lucifer mají jasný význam astrální. Není zde žádné spojení s vládcem zlých sil, ďáblem či padlými anděly.

Hélél - syn Šacharův

Podívejme se, jak zní hebrejský text Izajáše:

Tam, kde v některých překladech čteme "Lucifer", nalézáme v hebrejském textu pojem - Hélél (Helel, Helal). Podrobnější rozbor verše uvádíme v příloze Izajáš 14:12.

Kdo byl Hélél, který byl sražen k zemi?

Příběhy o bozích, snažících se konkurovat nejvyššímu božskému vládci aby byli nakonec vykázáni z nebeského společenství resp. sraženi z oblohy patřily k velmi rozšířeným starověkým mýtům. Děj byl postaven na pozorování tajemného přírodního jevu. Ráno při rozbřesku již všechny hvězdy pohasínaly, svítit zůstávala jen jedna jediná "velká hvězda" - Jitřenka (Venuše), jako by se snad snažila konkurovat jiným velkým nebeským tělesům. Pokaždé však svůj smělý boj prohrála a i ona zanikla v záři nového dne.
V řeckém mýtu to byl syn boha slunce Faethón (Phaethon), který vystoupal příliš vysoko ve svém kočáře a byl sražen z oblohy.  Kanaánci i Féničané znali také podobné příběhy. V ugaritském mýtu se Aštar pokusil obsadit trůn nejvyššího boha Baala, ale nakonec sestoupil.

Aštar

Aštar (Athat, Athtar), syn bohyně Ašéry (Aširat, Athirat) byl záhadný člen ugaritského panteonu.  Po Baalově smrti Ašéra navrhla na uvolněný trůn právě Aštara. Aštar vystoupil na Baalův trůn, ale ten byl pro něj příliš veliký a tak z něj Ašatr musel sestoupit. Přesto se však ujal vlády nad světem lidí. Aštar zřejmě představoval archetyp krále - potomka nejvyššího boha Ela a byl úzce asociován s nebeským tělesem Venuší.^[5]str.288
Podobnost s Izajášovým Hélélem-Luciferem je zřejmá.

Šachar

V Izajáši 14:12 čteme הילל בן שחר (Hélél ben Šáhar) - Hélél syn Jitřenky, syn Svítání či syn boha svítání Šachara.
 שחר - Šachar (Shahar, Shaher) byl bohem, o kterém se dočteme v ugaritském mýtu Šachar a Šalim. Vypráví o zrození božských dvojčat Šachara a Šalima symbolizujících úsvit a soumrak resp. Jitřenku a Večernici, aspekty nebeského tělesa Venuše. Jejich otcem byl nejvyšší bůh El, matkou bohyně Ašéra:

Dvojčata resp. poloviční bratři byli zřejmě Elovi prvorození. Jméno boha Šalim (Šalem) nalézáme ve jménech Jeruzalém, Abšalóm či Šalomoun.  Šachar je pak tím, jehož syn byl podle Izajáše sražen k zemi.

Hélél

Bůh svítání Šachar měl údajně syna Héléla. Hebrejský text הילל בן שחר (Hélél ben Šáhar)lze skutečně překládat jako Hélél, syn Šacharův.^[3]

Babyloňané prý personifikovali Venuši, objevující se ráno jako Jitřenka, v postavě boha Héléla. Uctívali jej jako ranní hvězdu. Další kultury uctívaly Héléla resp. Hilala jako boha měsíce v novu.
Podle pozdějších legend se bůh Helel či Šachar údajně pokusil obsadit trůn nejvyššího boha ale byl uvržen do propasti. V knize Angels: An Endangered Species je dokonce uveden překlad textu ze 7. stol. př. n. l.:

O pravosti textu však máme pochybnosti. Také ne všichni odborníci souhlasí se ztotožněním biblického הילל  Héléla s kanaánským Hll - Helelem.^[2]

Pojem Hll obecně vyjadřoval svit nebeského tělesa.

Postava astrální mytologie

Dosud mezi odborníky nepanuje úplná shoda v tom, kdo měl být oním Izajášovým Hélélem ben Šacharem. Izajáš mohl do svého proroctví začlenit motivy z více blízkovýchodních mýtů. Často se například uvádí podobnost mezi koncem babylonského mýtu o Gilgamešovi a verši Iza 14:16; 14:10 a 14:13.^[2]
Jasné je, že הילל בן שחר (Hélél ben Šáhar), Hélél syn Jitřenky, syn Svítání či syn boha svítání Šachara byl známou postavou starověkých příběhů a personifikací nebeského tělesa. Jen proto se na něj odvolával Izajáš bez dalšího podrobnějšího vysvětlování.

Izajášův Hélél má jednoznačnou vazbu na astrální mýty. V Izajášovi nenalezneme nic, co by identifikovalo Héléla (Lucifera) jako Satana.  Izajáš nikde nezmiňuje nikoho (ani člověka, ani démona) jménem Lucifer. Lucifer se nevyskytuje ani v žádném jiném textu Hebrejské Bible. Lucifera hebrejština vůbec nezná.^[2]

Kritika babylonského krále

V hebrejských textech pojem Lucifer vůbec neexistuje. Píše se zde o Hélélovi, synu Jitřenky resp. synu Šachara. Pouze v některých starších překladech nalezneme místo Héléla Lucifera. Pojem je pak překládán jako ten, kdo přináší světlo - světlonoš.
V původním významu nemá Lucifer se Satanem nic společného. Ostatně, tomu odpovídá i celkový smysl veršů Izajáše.

Izajáš v kapitolách 13 až 23 vydává několik věšteb namířených proti cizím kulturám - Asýrii, Pelišteji, Moábu, Damašku a Egyptu. Verše Izajáše 14:12 jsou součástí první věštby předpovídající pád Babylónu (Iza 13-14). Druhá část proroctví (Iza 14:3-23) je nadepsána např. v ekumenickém překladu Bible (CEP) přímo jako "Pád krále babylónského." Lucifer či přesněji Hélél je zde metaforou babylonského vládce.

Národ bude zbaven otročiny pod nadvládou babylonského krále. I cypřiše a cedry se budou radovat po králově pádu (Iza 14:8). Přízraky vojevůdců v podsvětí budou čekat na jeho příchod:

A předpověď králova hořkého konce pokračuje verši, které nás zajímají nejvíce:

Právě namísto Héléla (třpytivé hvězdy podle CEP) některé dřívější překlady uváděly jméno Lucifer. Jak je však patrné z veršů, píše se jednoznačně o konci babylonského krále a nikoliv o nějakém padlém andělu či Satanovi.

Předpověď pokračuje:

Izajáš předpovídá babylonskému vládci to nejhorší. Všichni králové leží slavně ve svých hrobech, ale babylonský král bude pohozen bez vladařských poct. Jeho následníci budou vymýceni.

Verš Izajáše 14:12-15 je zcela konsistentní s okolním textem popisujícím zánik Babylonu a jeho krále. Tak jako zaniká světlo Jitřenky kralující krátce při úsvitu, tak rychle skončí i sláva babylonského krále.
Hélél v Izajášově textu představuje metaforu babylónského krále. Prorok pranýřuje zpupnost babylónského krále, který chtěl stanout mezi nebešťany.^[4]

Kterého krále měl prorok na mysli? Izajáš působil v Jižní říši (Judsko) v době vlády králů Uzijáše, Jotama, Achaza a Ezechiáše (Hizkiáš) z rodu Davidova zhruba v létech 740 až 700 př. n. l. (viz Izajáš). Neúspěšně se snažil oživit ustrnulý vztah lidí v Judei k Yahwemu. Zmínění králové vládli na konci 8. stol. př. n. l. (viz Historie Izraele a Judska).
Proroctví Iza 13:1-14:27 se týká Babylonu v období asyrské nadvlády. Počátkem roku 729 př. n. l. začali asyrští králové přidávat ke svým titulům i přívlastek "král Babylonu".

(bude dokončeno)

Tvrzení, že lucifer je jméno primárně spojené se Satanem, neodpovídá ani základnímu smyslu příběhu. Králi Babylonu je po jeho pádu prorokována záhuba a zapomnění.  Satanův pád měl být podle legend naopak počátkem jeho vlády zla nad zemí.^[10]

Proč Lucifer?

V řecké Septuagintě (LXX) je hebrejský הילל Helel překládán pojmem eosphoros.
Eosphoros se objevuje v Homérově Iliadě (cca. 800 př. n. l.) či Hesiodově Teogonii (cca. 700 př. n. l.). Výraz používali řečtí básníci pro personifikaci ranní hvězdy - Jitřenky. Večernici nazývali Hesperos. Sestrou slunce (Hélia) a měsíce (Seléne) byla bohyně Éos (v jiných mýtech byla dcerou titánů). A synem bohyně Éos byl právě Eosphoros.

Lucifer se poprvé objevil až ve Vulgátě, latinském překladu Bible. Jejím autorem byl svatý Jeroným. Proč přeložil hebrejský pojem Hélél či řecký eosphoros právě latinským výrazem lucifer? Možná jej inspiroval biskup Lucifer Calaritán (Lucifer Calaritanus) ze Sardinie.  Biskup se v té době účastnil boje mezi různými křesťanskými věroukami a založil skupinu Luciferiánů. Jeroným patřil mezi jejich odpůrce a snad zvolil svůj překlad i proto, aby poškodil Luciferiány a biskupa Lucifera.

Mýtus Lucifera - Satana

V některých mimobiblických židovských legendách  vystupují padlí andělé resp. Strážci v čele se Šamchazajem (Samchaz) a Azaelem (viz kniha Henochova). K tomuto tématu se vrátíme v samostatném článku. Postava Hélela-Lucifera začala být transformována do ďábelského Satana v 1. stol. př. n. l. Představitelé rané církve vzali tyto legendy za své a ztotožnili Héléla-Lucifera se Satanem. Položili tak základ dnešnímu mylnému křesťanskému názoru o Luciferu, vládci pekla. Lucifer začal být považován za kdysi nejvyššího anděla, který se postavil proti Hospodinu, a on jej srazil z nebe do pekla i s jeho pomocníky. Lucifer se stal vůdcem pekelníků, satanem, knížetem zla.

Obr. Mihály Zichy - Lucifer. 1887[7]

Bez ohledu na přesnou identifikaci zdrojů, ze kterých čerpal Izajáš inspiraci pro mýtický jazyk veršů 14:12-14 je jasné, že hlavním cílem bylo ukázat babylonského vládce v roli mýtického uchvatitele, který překročil své pravomoci a zatoužil získat postavení nejvyššího boha.^[2] Čím výše vystoupá ve své touze po moci a zbožnění, tím hlouběji padne podobně, jako padly postavy starých mýtů a jako se občas ztrácí ránem krásná Jitřenka.

Lucifer coby Satan je smyšlenka založená na mylném chápání veršů Izajáše 14:12-15. Hebrejské slovo Helel je spojeno s Jitřenkou či postavou blízkovýchodních mýtů mající stejný astrální význam. Izajáš použil Héléla jako metaforu babylonského vládce. Moderní překlady Bible se již většinou drží tohoto smyslu a o Luciferu se v nich již nedočteme.

Vytvořeno: 09. 08. 2006