Mýty a skutečnost - Antikrist (II.)

Legenda o Antikristu

V předchozím díle jsme psali o proroctvích a varováních před antikristy. Z děl sepsaných od počátků křesťanství až po dnešek lze vyvodit charakteristiku antikristů a Antikrista. Antikrist je člověk, který se staví proti Ježíši Kristovi, jeho dílu a učení. Ježíš pomáhá člověku obnovovat vztah k Bohu, posilovat lásku k božímu stvoření. Antikrist se tedy snaží o pravý opak. To však nemůže přímo zjevit. Hovoří tedy o lásce, pravdě a míru, koná však opačně. O tom všem píší apoštolové, vizionáři a filosofové ve svých varováních.

Občas byla sepsána i proroctví varující před jedním konkrétním antikristem a společenskými či politickými událostmi vyvolanými jeho působením. K takovým varováním patří i Legenda o Antikristu ruského spisovatele Vladimíra Solovjova.

Vladimír Solovjov

Vladimir Sergejevič Solovjov (také Solověv, Solovyov nebo Solov'jev, rusky Владимир Сергеевич Соловьёв) byl vlivný ruský filosof, spisovatel, univerzitní učitel, teolog a mystik. Během svého života (1853 -1900) sepsal řadu děl zabývajících se zdroji lidské spirituality a náboženství, teokracií, principem dobra a zla.^[1]  

Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, uznával však i  římskokatolickou církev pro její nezávislost ba státní moci. Snažil se o ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Pro své názory a veřejné působení musel odejít z university a živit se jako spisovatel. Žil asketicky, a nuzné životní podmínky mu podlomily zdraví. Věnoval se velkým filozofickým tématům - lásce, dobru, morálce. Ve své synkretické filosofii vycházel z platonismu, gnostiků a řeckých církevních otců. Jeho myšlení prý ovlivnilo i T. G. Masaryka.[1] [2]

I. Kramskoj: V. Solovjov (1885). [1]

Vladimír Solovjov byl spolu s F. M. Dostojevským mnohými považován za proroka. Ke konci života, nemocen a v bídě, Solovjov vidí budoucnost světa a lidstva v temnějších, apokalyptických barvách. Ke sklonku života bilancuje v díle Tři rozhovory, kde rozvíjí myšlenku sjednocení křesťanů k jejich zápasu s Antikristem. Patří zde i krátké pojednání Legenda o Antikristu.^[1]   Na veřejné přednášce (jaro 1900), pár měsíců před svou smrtí, předčítá Legendu o Antikristu v atmosféře kritiky a úsměšků. ^[2] Málokdo si tehdy uvědomil, nakolik se jeho předpověď vyplní.

Tři rozhovory o válce

Solovjov publikoval svou poslední knihu Tři rozhovory o válce, pokroku a konci lidských dějin v roce 1900, krátce před svou smrtí. Uvedl, že považoval za svou morální povinnost toto dílo sepsat. Klade zde formou dialogu a vyprávění otázky o smyslu války, existenci zla; zabývá se morálkou a jádrem náboženského očekávání. Solovjovy postavy diskutují, někdy až ironicky, jak rozlišit dobro a zlo. Končí Legenou o Antikristu - apokalyptickou vizí lidských dějin, jednoduše vyprávěnou a překvapivě intuitivní.

Legenda o Antikristu

Jedna z postav (pan Z.) čte ostatním spis otce Pansofije, symbolizujícího svým jménem moudrost. Popisuje v postavě antikrista zlo vypadající jako dobro. Antikrist je původně spisovatelem, který se stává zosobněním falešnosti. Klame tím, že zneužívá společenské hodnoty, pod pláštíkem míru a lásky manipuluje s lidmi a odvádí je od Boha k sobě. Nabízí zdánlivý mír a jistotu, tím však bere člověku svobodu a tajemství bytí. Jeho snad jedinou viditelnou slabostí je bezmezná láska k sobě samému a smyslové touhy neznající míry. Solovjov zde varuje, že je třeba odlišovat mezi pravým a falešným dobrem.
M. Tenace ve svém komentáři ke knize píše: "Existuje krása, která nezachraňuje, ale která svazuje s hmotou, existuje pravda, která nepřináší spásu, protože zbožšťuje myšlenku, existuje dobro, které nezachraňuje, protože absolutizuje dokonalost, a ne vztahy, dokonce může existovat i jednota jako klam. Existuje jednota, která nezachraňuje, protože se stává systémem jistoty, a ne naplněním láskyplné jednoty. Spása uskutečněná antikristem je parodií, je spásou, chápanou jako zrušení vnějších konfliktů, a tedy falzifikace vnitřního křesťanského étosu, falzifikace života a samotného bytí... Dílo antikrista je představeno jako archetyp vyprávění falešné spásy... Klam je prvním činem Pokušitele, hra o to, co je pravé (člověk je stvořen k tomu, aby byl božským bytím) a co je falešné (zbožštění stvořené bytosti není zbožštěním sebe sama, ale účastí na Božství na základě vztahu k Bohu). Neochota vůle uznat sebe  sama za stvořenou bytost zcela ničí dějiny."^[2]

Obsah

Koncem 19. století začala být prosazována myšlenka panmongolismu - sjednocení všech národů východní Asie s vyhlášením boje proti cizincům. Bogdychánovo vojsko vtrhlo do Ruska a Evropy. Půl století trvá v Evropě mongolská nadvláda, dochází k míchání evropských a východních myšlenek. Obrovská přistěhovalecká vlna z východu způsobuje vyhrocení sociálně-ekonomického problému. Zvyšuje se mezinárodní činnost tajných společenských organizací, které vytvoří širokou celoevropskou smlouvu s cílem vyhnat Mongoly a obnovit evropskou nezávislost. Dle celoevropské tajné dohody dochází ke vzpouře a Evropa i Rusko získávají svobodu. Staré tradiční zřízení jednotlivých států je prohlášeno za překonané. Evropa 21. století tvoří svaz více či méně demokratických států - Spojené státy evropské. Lidstvo opouští ryze materialistické chápání světa avšak vyrostlo také z dětinské schopnosti prosté a bezvýhradní víry... V té době byl mezi hrstkou spiritualistů pozoruhodný člověk - mnozí ho nazývali nadčlověkem - kterému bylo dětinství srdce stejně tak vzdálené jako dětinství rozumu. Ve svých třiatřiceti letech se daleko široko proslavil jako vynikající myslitel, spisovatel a veřejný činitel... Věřil v dobro, Boha a Mesiáše ale miloval jenom sebe. Jeho slabinou byla bezbřehá samolibost. Vědomí své vyšší hodnoty se v něm nevyhranilo v mravní povinnost k Bohu a ke světu, ale jako jeho právo a privilegium před ostatními, a především před Kristem. Považuje se za povolaného dobrodince, který spojí dobré i zlé a celému světu přinese mír. Kristus jako moralista rozděloval lidi na dobré a zlé, já je spojím statky, které potřebují stejně tak dobří jako zlí... Kristus přinesl meč, já přinesu mír...Všechny roztřídím a každému dám podle jeho potřeb!
Spisovatel čeká na znamení z nebes, že právě on je pověřen, aby začal se spásou lidstva - a dočkat se nemůže. Čeká a roste v něm strach, aby snad Kristus nepřišel a  nezpochybnil spisovatelovo prvenství... v srdci začíná cítit nenávist a stesk, popírá Krista a v zoufalství skáče ze skály ... a pak do něj vstupuje temno, které si ho vybralo za svého syna.
Hned druhý den píše dílo Otevřená cesta k univerzálnímu míru a blahobytu. Jeho genialita začíná uchvacovat všechny kolem. Spojuje vše do úhledné a lákavé nabídky neomezené svobody, hlubokého mysticismu, naprostého individualismu a všeobecného blaha. Vše je pospojováno a spjato s takovým geniálním uměním, že každý jednostranný myslitel a činitel snadno dokáže vidět a vnímat celek pouze ze svého osobního hlediska bez toho, že by musel cokoli obětovat pravdě, že by se kvůli ní musel povznést nad vlastní já a prakticky upustit od své jednostrannosti...
Média rozšiřují dílo geniálního spisovatele a jeho slávu do celého světa. Každý si myslí: "To je přesně to, co potřebujeme: to je ideál, který není utopií, záměr, který není chimérou!" ... Pravda, někteří nábožní lidé, i když budou tuto knihu vřele chválit, začnou si klást otázku, proč v ní ani jednou není vzpomenut Kristus... ale jiní namítnou: "... pokud je jednou obsah knihy proniknut skutečným křesťanským duchem činorodé lásky a všeobsahující blahosklonnosti, co chcete víc?" Autor se stává nejpopulárnějším člověkem, jaký kdy na světě žil.

V Berlíně se koná mezinárodní zákonodárné shromáždění svazu evropských států... Svaz byl založen s cílem předejít konfliktům již ne mezi národy ale mezi politickými a společenskými stranami v Evropě. Představitelé společné evropské politiky, patřící k mocnému bratrstvu svobodných zednářů, pociťovali nedostatek společné výkonné moci... Ve svazové radě ani ve stálém světovém komité nevládla jednomyslnost, protože ne všechna místa se podařilo obsadit pravými, do věci zasvěcenými zednáři... Tehdy se "zasvěcení" usnesli odevzdat výkonnou moc do rukou jedné osoby, která měla mít dostatečnou plnou moc. Hlavním kandidátem byl tajný člen bratrstva - "člověk budoucnosti".

Člověk budoucnosti byl zvolen doživotním prezidentem Spojených států evropských. Dozvídáme se, že byl povoláním dělostřelec^[a] a postavením velkokapitalista, měl všude přátelské styky ve finančních a vojenských kruzích... jeho matka, osůbka lehčích mravů, byla dobře známá na obou polokoulích země...
Na zemi vznikla za účelem zachování světového míru jedna centrální moc patřící jedinému člověku, který byl prohlášen císařem. Římský a světový císař vydává manifest, který začínal: "Národy země! Dávám vám svůj pokoj!" a končil slovy: "Národy země! ... Věčný všeobecný mír je zabezpečen. Každý pokus narušit  ho okamžitě narazí na nepřekonatelný odpor... ničím nepřekonatelná moc patří mně... od nynějška se žádná velmoc neopováží říci válka, když já říkám mír! Národy země, pokoj vám!"
Americké státy jsou přinuceny připojit se k Spojeným státům evropským. Světový vládce si podmaňuje celý svět a vydává další manifest: "Národy země! Slíbil jsem vám mír a dal jsem vám ho. Ale mír je hezký pouze v blahobytu. Komu v době pokoje hrozí útrapy bídy, toho ani mír netěší. Přijďte teď všichni ke mně, všichni hladoví a promrzlí, abych vás nasytil a zahřál." Byla vyhlášena všeobecná sociální reforma. Každý dostával podle svých schopností a každý schopný byl hodnocen podle práce a zásluh.
Ke světovládci se připojuje veliký mág Apollon, exotický katolický biskup a pozdější kardinál, konající zdánlivé zázraky a znamení.

Skončil třetí rok vlády nadčlověka a nastal čas řešit otázky náboženské.  Někteří křesťané začínají mít pochybnosti, stále častěji se z evangelií a apoštolských listů čte o Antikristu. Císař vydává manifest všem svým věrným křesťanům a vyzývá ke konání všeobecného sněmu. Z Říma se stěhuje do Jeruzaléma a staví zde nový chrám na sjednocení všech kultů. Zde se schází církevní sněm, kde vynikají tři postavy - papež Petr II. (původním jménem Simone Barionini), starec Jan (vůdce pravoslavných) a profesor teologie Ernst Pauli (evangelík). Věci pak nabírají rychlý spád. Světovládce, podporován svým mágem/kardinálem, po všech požaduje, aby jej uznali za svého pravého vůdce, jediného ochránce a příznivce. Slibuje uhladit rozpory mezi křesťanskými církvemi, vyznáními a sektami, dosadit papeže zpět do Říma (již dříve musel papež přesídlit do Petrohradu), zřídit muzeum křesťanské archeologie v Konstantinopoli či podporovat biblistiku a studium teologie v Německu. Většina nakonec souhlasí a přecházejí na stranu císaře-světovládce. Zůstává jen skupinka křesťanů semknutá kolem Petra II., Jana a Pauliho. Jan vyzve císaře: "Vyznej tady teď před námi Ježíše Krista, syna Božího, který přišel v těle, vstal z mrtvých a opět přijde - vyznej ho a přijmeme tě s láskou jako pravého předchůdce jeho druhého slavného příchodu."
Císař ztrácí svůj předstíraný klid a lásku. Jan jasně poznává, že před ním stojí Antikrist. Kardinál Apollon sesílá na Jana smrtící blesk. Proti Antikristovi se staví papež Petr II. a i on je zabit. Poslední pravověrní křesťané mají zákaz pobytu v městech i vesnicích a profesor Pauli je odvádí pryč k Jerichu. Antikrist nechává nastolit nového papeže - svého mága Apollona, který se vydává za zástupce katolíků, pravoslavných i evangelíků. Pak vyvolává řadu falešných znamení a zázraků. Jan a Petr II. vstávají z mrtvých a mezi věrnými křesťany dochází ke skutečnému sjednocení církví. Na noční obloze se ukazuje skutečné znamení ženy oděné sluncem, jak je psáno v knize Zjevení (Zj 12). Papež Petr pozdvihl svoji berlu a zvolal: "To je naše korouhev! jdeme za ní!" A šel za znamením, doprovázen  oběma starci a celým zástupem křesťanů - k Boží hoře Sinaj...

Zde rukopis otce Pansfije končí. Pan Z. pak jen stručně popisuje další děj. Věrní křesťané se uchýlili do pouště. Antikrist vyvolal démony a zemřelé. Židé jej uznali svým mesiášem. Pak však zjistili, že není obřezán a povstali proti němu, v duchu své dosud živé a upřímné mesiášské víry. Vladař odsoudil k smrti všechny židy a křesťany. Mnoho lidí je ubito, nakonec se však pod vojskem Antikristovým otevírá kráter sopky a je pohlcen i on a jeho souputník papež Apollon. Přichází Kristus.

Pan Z. pak ještě doplňuje. Pokud lze Antikrista popsat jediným příslovím, pak pro něj platí: není všechno zlato, co se třpytí. Lesku je v tomto padělaném dobru dost - ubírej, jak chceš, ale skutečná síla - žádná. Ke konci posledního rozhovoru se dozvídáme, že jeden z diskutujících, kníže, během vyprávění o konci Antikrista uprchnul.

Solovjov vizionář

Vladimír Solovjov vycházel při psaní Legendy o Antikristu z Bible (z novozákonních spisů, zejména knihy Zjevení) a křesťanských legend. V předmluvě píše: "Základní význam Antikrista jako náboženského samozvance, "loupením", a ne duchovním činem si dobývajícího přednosti syna Božího, jeho spojení s lžiprorokem - tavmaturgem, svádějícím lidi skutečnými i lživými zázraky, temný a zvláštní hříšný původ samotného Antikrista, pomocí zlé síly získávajícího své vnější postavení  celosvětového monarchy, celkový průběh i konec jeho činnosti ... - toto všechno najdeme ve Slově božím i ve staré legendě."

Některé prvky ve vyprávění založil Solovjov jen na svých historických úvahách. Sám přiznává, že např. téma panmongolismu a asijského vpádu do Evropy chápe jako nepodstatné a nepříliš hodnověrné z hlediska naší skutečné budoucnosti. Jsou výsledkem jeho úvah založených na pravděpodobnosti historického vývoje.

Ve svém úvodu Solovjov dále píše: "Abych neprotahoval  a nekomplikoval svoje vyprávění, vypustil jsem z textu rozhovorů druhé vidění... " týkající se boje evropských států proti probouzejícímu se islámu v Západní Asii, v Severní a Střední Africe." a již dříve uvádí, že určité motivy v knize byly výsledkem našeptávání představ. To jsou zajímavé náznaky ukazující, že část textu sepsal Solovjov zřejmě na základě svých vidění, i když ne vše pak do díla začlenil.
Hlavním cílem Legendy o antikristovi není popis závěrečného boje dobra  a zla, ani děj jako takový. Podstatné je varování před Antikristem, jeho hlasitými a vznešenými slovy, které jsou klamnou maskou, pod kterou se skrývá zlá propast.

V Legendě o antikristovi jsou dva motivy, díky kterým považujeme Solovjova za skutečného vizionáře.

1. motiv - Spojené státy evropské - Evropská unie

V roce 1900, tedy v době před I. i II. světovou válkou i revolucí v Rusku píše Solovjov o Evropě 21. století: Obrovská přistěhovalecká vlna... vyhrocení sociálně-ekonomického problému... Zvyšuje se mezinárodní činnost tajných společenských organizací, které vytvoří širokou celoevropskou smlouvu... obnovit evropskou nezávislost... tradiční zřízení jednotlivých států všude ztrácí na významu...
Evropa 21. století tvoří svaz více či méně demokratických států - Spojené státy evropské.... Svaz evropských států.

Později však začal hrozit rozpad evropské jednoty... konflikty - už ne mezi národy, ale mezi politickými a společenskými stranami. Do Berlína byl svoláno mezinárodní zákonodárné shromáždění svazu evropských států... Představitelé společné evropské politiky, patřící k mocnému bratrstvu svobodných zednářů, pociťovali nedostatek společné výkonné moci... Ve svazové radě ani ve stálém světovém komité nevládla jednomyslnost, protože ne všechna místa se podařilo obsadit pravými, do věci zasvěcenými zednáři... Tehdy se "zasvěcení" usnesli odevzdat výkonnou moc do rukou jedné osoby, která měla mít dostatečnou plnou moc. Hlavním kandidátem byl tajný člen bratrstva - "člověk budoucnosti".

Solovjov správně předpovídá vznik Evropského společenství a později Evropské unie v roce 1993. Dokonce má pravdu v tom, že Svaz bude založen více na politicko-stranických principech než národnostních základech a že bude řízen zájmy skrytých skupin, nikoliv otevřenými demokratickými mechanismy. O osudu Svazu se bude rozhodovat v Berlíně, což je v jistém smyslu pravda. Dokonce předjímá i hrozící rozpad evropského společenství, který bude odvrácen nastolením absolutistického prezidenta s centrální mocí. Svaz evropských států, tedy naše dnešní Evropská unie, se stane podle Solovjova krokem ke globální světovládě Antikrista.

2. motiv - Člověk budoucnosti - antikrist

V té době byl mezi hrstkou spiritualistů pozoruhodný člověk... Ve svých třiatřiceti letech se daleko široko proslavil jako vynikající myslitel, spisovatel a veřejný činitel... když sám v sobě objevil velkou duchovní sílu... pronikavý rozum mu pokaždé odhaloval pravdivost toho, v co je nutno věřit... ale miloval jenom sebe... nedostatek skutečné prostoty, přímosti a srdečnosti.  Jeho vědomí své vyšší hodnoty se v něm ...nevyhranilo v mravní povinnost k Bohu a ke světu, ale jako jeho právo a privilegium před ostatními... Považoval se za povolaného dobrodince, který spojí dobré i zlé a celému světu přinese mír. Kristus jako moralista rozděloval lidi na dobré a zlé, já je spojím statky, které potřebují stejně tak dobří jako zlí... Kristus přinesl meč, já přinesu mír... Všechny roztřídím a každému dám podle jeho potřeb! Nemohl se dočkat ...aby začal se spásou lidstva... a pak mu temnota pokynula ...pracuj na svém díle ve jménu svém, ne mém... a dala mu sílu. Napsal znamenitý spis "Otevřená cesta k univerzálnímu míru a blahobytu". Spojovala se zde úcta ke starodávným tradicím a symbolům s rozsáhlým a smělým radikalismem sociálně-politických požadavků a rezolucí, neomezená svoboda myšlení s hlubokým chápáním všeho mystického, naprostý individualismus s vroucí oddaností všeobecnému blahu, nejvznešenější idealismus řídících principů s úplnou vyhraněností a životností praktických rozhodnutí. Vše je pospojováno a spjato s takovým geniálním uměním, že každý jednostranný myslitel a činitel snadno dokáže vidět a vnímat celek pouze ze svého osobního hlediska bez toho, že by musel cokoli obětovat pravdě, že by se kvůli ní musel povznést nad vlastní já a prakticky upustit od své jednostrannosti... Tisíce novin... budou po celý rok zaplněny... nadšením kritiků. Celý kulturní svět... se naplní slávou čehosi nesrovnatelného, velikého, jedinečného! Nikdo nebude mít námitky proti této knize... každý řekne: "To je přesně to, co potřebujeme: to je ideál, který není utopií, záměr, který není chimérou!" A uchvacující spisovatel nejenže všechny strhne, ale pro všechny se stane příjemným... Pravda, někteří nábožní lidé, i když budou tuto knihu vřele chválit, začnou si klást otázku, proč v ní ani jednou není vzpomenut Kristus... ale jiní namítnou: "... pokud je jednou obsah knihy proniknut skutečným křesťanským duchem činorodé lásky a všeobsahující blahosklonnosti, co chcete víc?"

Člověk budoucnosti je zvolen doživotním prezidentem Spojených států evropských. Dozvídáme se, že byl povoláním dělostřelec a postavením velkokapitalista a také zednářem. Vládce Evropy vydal manifest, který začínal: "Národy země! Dávám vám svůj pokoj!" a končil slovy: "Národy země! ... Věčný všeobecný mír je zabezpečen. Každý pokus narušit  ho okamžitě narazí na nepřekonatelný odpor... ničím nepřekonatelná moc patří mně... od nynějška se žádná velmoc neopováží říci válka, když já říkám mír! Národy země, pokoj vám!" Světový vládce si podmanil celý svět a vydal další manifest: "Národy země! Slíbil jsem vám mír a dal jsem vám ho. Ale mír je hezký pouze v blahobytu. Komu v době pokoje hrozí útrapy bídy, toho ani mír netěší. Přijďte teď všichni ke mně, všichni hladoví a promrzlí, abych vás nasytil a zahřál." Byla vyhlášena všeobecná sociální reforma. Každý dostával podle svých schopností a každý schopný byl hodnocen podle práce a zásluh. Ke světovládci se připojil veliký mág, katolický biskup spojený s mystikou Východu. Společně pak prosazují konání světového ekumenického kongresu všech církví, což nakonec povede k jejich konci.

Solovjov tedy s vysokou mírou přesnosti předpovídá vznik EU a varuje před nebezpečím této záruky univerzálnímu míru a blahobytu. Prorokuje také příchod antikrista - myslitele, spisovatele a všemi milovaného charismatického politika, který povede člověka svými líbivými slovy ke zmaru.  Bude trpět sebeláskou, smyslovými touhami neznajícími míru i chtivostí majetku a moci. Jeho samolibost a pocit vyšší hodnoty se nevyhraní v mravní povinnost k Bohu, ale jako privilegium před ostatními a především před Kristem. Bude se považovat za povolaného dobrodince, který spojí dobré a zlé a celému světu přinese mír.  Ve jménu univerzálního míru však bude schvalovat prolévání krve nevinných. Média budou rozšiřovat dílo geniálního spisovatele a jeho slávu do celého světa. V jeho díle prodchnutém činorodou láskou a blahosklonností však nikdy nebude vzpomenut Kristus. Zasvěcení se usnesou odevzdat mu moc a tu také získá. Slíbí vše a nesplní nic, obluzený lid dovede do osidel totalitního evropského svazu.
Mnozí snad tuší, že tento antikrist se skutečně objevil právě v naší zemi, uchopil nabízenou moc a uvedl člověka na cestu nepravosti.^[3]

 Pokračování Faust antikrist

Vydáno: 17. 3. 2013