Mýty a skutečnost - Konec věku X - Chaos a řád III.

Chaos, řád a boží dílo

V řecké mytologii je Chaos (χάος) počátkem a pramenem všeho existujícího. Řecké slovo chaos (zející, nesmírný, prázdný, temný prostor světa před stvořením) ukazuje na  „prázdný“, ještě neuspořádaný časoprostor.^[1]

Prastará hinduistická kosmologie pracuje s pojmem Pralaya znamenajícím stav absolutního rozpadu, který existuje mezi zánikem jednoho světa a vznikem dalšího. Jde o stav bez jakékoliv aktivity, stav zničení, zániku, smrti či neexistence. Během období pralaya zůstávají zachovány pouze některé vyšší reality. V období Mahapralaya (Velký rozpad) jsou zničeny reality všechny.^[2]

Podle egyptských mýtů vznikl náš svět z prapůvodního chaosu. Na počátku času se z pravod chaosu vynořila božská bytost a stvořila světlo, čas, bohy a pak i lidi. Zkrotila svévolný, neohraničený a nevyzpytatelný chaos isfet a nastolila pevný řád maat. Existuje však neustálý boj či vyvažování mezi silami řádu a chaosu.^{[3] [4]}
Ve staroegyptských příbězích vystupuje i kosmické vejce, ze kterého se svět z chaosu vylíhnul. Podle staroegyptské tzv. hermopolské kosmologie se na rozvoji světa v určité fázi podílelo osm tvořivých bytostí - Osmero.^[7]  

Chaos lze chápat jako stav maximálního rozbití, rozložení či zničení. Jde o stav bez pravidel, řádu a organizace, ovšem s nekonečným potenciálem, kdy jsou otevřeny všechny možnosti, vše bude opět možné, až začne chaos ustupovat řádu. Teprve pak může opět vzniknout i život. Chaos je tedy ekvivalentem nebytí. Symbolem chaosu bývá tradičně nekonečně hluboký oceán bez hranic, formy, života a světla. Podle mnoha tradic i v období chaosu, kdy náš svět zaniká, zůstávají někde v jiných dimenzích uchráněni lidé, aby mohli opět dát vzniknout nové civilizaci.

Obr. Matsya (rybí podoba boha Višnu) chrání Manu (prvotního člověka) a sedm moudrých v době  pralaya - chaosu.[2]  Ti pomohou rozvíjet další nový svět.

Antický řecký básník a filosof Hésiodos (8. až 7. století př. n. l.) ve svém díle O původu bohů (Theogonia) popisuje prázdný, nesmírný prostor, který existoval před všemi věcmi.
Římský básník Publius Ovidius Naso začíná své stěžejní dílo Proměny (Metamorphoses) popisem stavu chaosu: 

Obr. Naso - Proměny, Kniha prvá, popis chaosu před vznikem světa.^[5]

Podle Ovidia panoval na počátku jen chaos. Nesl v sobě potenciál pro vznik našeho světa. Nejprve zde byla nezpracovaná hmota, v níž byly zárodky všeho později vytvořeného ještě neuspořádaně smíšeny. Pak bohové dali příčinu proměn, vzniklo moře, země a klenba nebes vše zakrývající.

Zde si připomeneme počáteční verše Bible v knize Genesis:

Bible - Genesis 1:1-10 (překlad CSP^[6])

I podle hebrejské tradice byla před počátkem země pustá a prázdná. Existovala pouze temná hlubina vod, nad kterou se vznášel Duch Boží. Vše bylo ve stavu chaosu, protože dosud nikdo nedal podnět ke vzniku čehokoliv.

Obr. Druhý verš knihy Genesis.^[a]

V hebrejském textu čteme, že země byla tohu va-bohu - pustá a prázdná. Řecká Septuaginta (LXT) dokonce překládá text jako aóratos kai akataskeúastos - země byla nevnímatelná/neviditelná (aóratos z aworatos, tedy nevnímatelná) a  neuspořádaná/nezformovaná. Hned v úvodu Genesis, první knihy Bible, tak můžeme nalézt popis prvotní prázdnoty, obdobu hinduistického konceptu Pralaya či řeckého Chaosu - χάος. Teprve pak Bůh stvořil světlo, oddělil nebeskou klenbou vody (pozemské) od vod (chaosu) a dal vzniknout souši. Náš svět byl stvořen jako místo uprostřed propastných vod.  Také v biblických textech je prapůvodní propast či hlubina symbolem chaosu, nebezpečí a zániku.
V Bibli lze nalézt slovo Rahab רַהַב, které má mnoho společného s řeckým pojmem chaos či egyptským isfet. Rahab znamená agresi, divokost, bezpráví, nestoudnost či pýchu ale i obludu. V židovské tradici byl rahab spojován s prvotní hlubinou (primordial abyss) i mýtickou mořskou obludou temnoty a chaosu.^[4]

Ve staré Mezopotámii se prapůvodní oceán nazýval Abzu, ve starověkém Akkadu  Apsû a Řekové jej znali jako Apsón. Stejně tak v biblickém příběhu o stvoření světa původně existovala pouze hlubina, propast, vodstvo resp. propastná tůň.

Nejprve existovaly jen temné hlubiny chaosu. A pak dal Stvořitel vzniknout světlu, světu a životu. Z pramoře chaosu se vynořila země a na ní začali žít lidé, chráněni před prapůvodním chaosem pravidly a dodržováním božího řádu. Jakmile je řád narušen, svět se začíná propadat zpět do hlubin chaosu a temna.

Chaos a současná věda

Již středověcí alchymisté věděli, že Velké dílo (Opus magnum) začíná v temnotách chaosu. Za východisko všeho tvoření považovali „čerň“ - nigredo, ztotožňovanou s původním stavem matérie (materia prima). Věřili, že vše je v jednom a že z pralátky lze změnou formy vytvořit cokoliv. Nazývali ji semenem, chaosem, univerzální substancí. Proto se snažili přivést látku do stavu prvotního chaosu (massa confusa) aby z ní mohlo povstat Velké dílo - Kámen mudrců.

Voda a vodík

Dnes již vědci v Kámen mudrců (Lapis philosophorum) nevěří. Zato víme, že základním stavebním prvkem vesmíru je vodík a základní sloučeninou na Zemi je voda. Připomeňme, že v pradávných kosmogonických mýtech je matérie, ze které byl stvořen náš svět, popisována jako temné a nezměrné vodstvo.

Převážnou část hmoty ve vesmíru tvoří vodík (H, hydrogenium). Tento nejjednodušší plynný chemický prvek je prvním v tabulce prvků. Vytváří sloučeniny s téměř všemi ostatními prvky periodické tabulky, zejména pak s uhlíkem, kyslíkem, sírou a dusíkem, které tvoří základní stavební jednotky života na Zemi.

Obr. Periodická tabulka prvků. Na prvém místě je vodík - H1, zdroj energie, nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek. Vodík vytváří sloučeniny se všemi prvky periodické tabulky (s výjimkou vzácných plynů). [8]

Vodík je základním stavebním prvkem celého vesmíru, vyskytuje se ve všech svítících hvězdách i v mezigalaktickém prostoru. Podle současných měření se podílí ze 75 % na hmotě a dokonce z 90 % na počtu atomů přítomných ve vesmíru.
Elementární vodík je na Zemi přítomen jen vzácně. Nejvíce elementárního vodíku je v blízkosti sopek v sopečných plynech. V zemské atmosféře se vyskytuje jen ve vyšších vrstvách. Elementární vodík je však jednou z podstatných složek zemního plynu a je obsažen i v ložiscích uhlí.^[8]
Ze sloučenin na Zemi je nejvíce zastoupena voda, která jako moře a oceány pokrývá 2/3 zemského povrchu. Většinu našeho hmotného vesmíru tedy tvoří vodík a většinu povrchu naší Země tvoří voda, sloučenina vodíku a kyslíku. Také další klíčové látky potřebné k životu jsou tvořeny určitými prvky s vodíkem. S trochou nadsázky lze říci, že extrémně hořlavý vodík dnes symbolizuje onu primární matérii chaosu. Působením řádu v chaosu se vodík slučuje s dalšími prvky a vytváří sloučeniny nezbytné pro život.

Náš vesmír (z ruského весь мир - ves mir – celý svět), všehomír, vesvět či kosmos (z řeckého κόσμος - ozdoba, šperk ale také vše uspořádané, řádné a jisté) a život v něm byly stvořeny na bázi vodíku a vody. Není jistě náhoda, že pradávné mýty hovoří o pravodách chaosu, ze kterých povstal náš svět i život.

Velký třesk

Moderní věda zavrhuje stvoření světa boží vůlí. Většina "civilizovaných" lidí již nevěří ve Stvořitele ani v existenci prvotních hlubin chaosu. Vývoj světa určovaný božími zákony a pravidly, za pomoci božího světla a nárůstu řádu na pozadí chaosu, to vše je považováno za pohádky. Ani moderní kosmologie ale v sobě nemůže zahladit stopy dávných nauk o temných hlubinách chaosu a tajuplné příčině vzniku světa i života.

Velký třesk (Big Bang) je vědeckou kosmologickou teorií, která popisuje raný vývoj vesmíru. V užším smyslu se termínu „velký třesk“ používá k označení okamžiku, kdy začalo pozorované rozpínání vesmíru. Při vzniku této teorie byl za počátek vesmíru považován primordial atom či kosmické vejce. Dnes hovoříme o bodu singularity, nicméně raný proces vzniku našeho světa a jeho příčiny zůstávají stále velkým tajemstvím. A nelze nevidět, že pradávné mýty o záměrném vzniku světa z prvotních, nezměrných hlubin chaosu a jeho následné formování řádem a pravidly, mají svou platnost i v naší moderní době, kdy se snažíme vytěsnit roli Stvořitele a existenci božího řádu z našich životů.

Obr. Podle teorie velkého třesku vznikl vesmír z nekonečně husté singularity. [10] Mýty hovoří o kosmickém vejci či božím slovu, které dalo vzniknout našemu světu.

V rámci teorie Velkého třesku existuje řada nevyřešených otázek: Co bylo příčinou vzniku vesmíru, co dalo podnět k Velkému třesku? Osciluje vesmír v řetězci vzniků a zániků? Existuje temná hmota (údajně tvoří až 90 % hmoty ve vesmíru) a temná energie (70 % hustoty energie vesmíru)?^[10]
A jak je možné, že se zde vyvíjí život a vysoce strukturované systémy, když se měl celý vesmír od okamžiku svého vzniku rozpadat a rozkládat, jak velí princip entropie?

Entropie

Entropie je jedním ze základních a nejdůležitějších pojmů ve fyzice, matematice, kybernetice a mnoha dalších oblastech teoretické i aplikované vědy. Entropie je míra neurčitosti systému. Velikost entropie ukazuje na pravděpodobnost možných stavů daného systému - větší entropie znamená vyšší počet možných stavů systému, větší neurčitost systému.^{[9] [c]}

Pojem entropie byl zaveden ve fyzice v rámci Druhého termodynamického zákona.^[b] Zákon lze vyjádřit například tvrzením, že „Teplo může přecházet samovolně z tělesa teplejšího na těleso chladnější, nikoli však naopak“. Fyzikální zákon tvrdí, že v uzavřeném systému (izolované soustavě) může entropie pouze vzrůstat. Systém se nám tedy jeví jako více a více složitý, neurčitý - řád se mění v chaos. To odpovídá i běžné zkušenosti. Jakýkoliv chaos vzniká snadno a spontánně. Naopak, cokoliv uklidit či udržet řád vyžaduje práci.

Zde lze opět připomenout poselství mýtů o stvoření světa z pravod chaosu. Svět, život a lidská společenství byla stvořena z hlubin chaosu zavedením řádu. Pokud nebude řád dodržován, vše se opět obrátí v chaos.

Vesmír je dle své definice uzavřeným systémem (obsahuje vše, mimo něj není nic). Pokud na něj tedy nepůsobí nic zvnějšku, musí se podle zákona entropie stávat více a více neurčitým, složitým a tedy chaotickým. Věda uznává, že lokálně může docházet k opačnému jevu, tedy poklesu entropie, což je však pouhá anomálie. Snížení neurčitosti a tedy nárůst řádu na úkor chaosu je sice možné ale jedná se o pouhou výjimku. Věda neumí odpovědět, proč tyto anomálie vznikají, když vesmír ve svém celku k chaosu směřuje. Stejně tak věda neodpovídá na otázku o příčině vzniku vesmíru a života.

Mýty o stvoření na tyto otázky odpovídají. Je to Stvořitel, kdo zavdal příčinu vzniku vesmíru a pak i života. Je to inteligentní vědomí mimo hmotu, které v hmotném světě dokáže obrátit tok entropie a z chaosu vytvářet řád. Díky lokálnímu snižování entropie, či alespoň brždění jejího rychlého nárůstu, může existovat a vyvíjet se i život a lidské společenství zde na Zemi. Co to vlastně znamená v praxi pro naši dobu? Přirozený návrat k chaosu ve společnosti může být chráněn dodržováním ověřených tradic, zákonů a povinností. Dnešní společnost ale ve jménu neomezené svobody, práv a anarchie nastoupila cestu k sebezničení, ke kterému nás pomalu ale jistě odnáší temný proud zákona entropie. Řád nesmí ustoupit chaosu, který nás obklopuje, jinak hrozí zánik lidské společnosti. Právě před neustálým nebezpečím převládnutí chaosu nad řádem varují stvořitelské mýty i egyptské principy maat.^[3]

Teorie chaosu

V matematice a fyzice existuje teorie chaosu. Zabývá se chováním jistých systémů, které vykazují za určitých podmínek jev známý jako deterministický chaos.^[d] Jev je charakteristický citlivostí na počáteční podmínky. V důsledku této citlivosti se chování těchto fyzikálních systémů, vykazujících chaos, jeví jako náhodné, i když model systému je deterministický v tom smyslu, že je dobře definovaný a neobsahuje žádné náhodné parametry. Příklady takových systémů zahrnují atmosféru, tektoniku zemských desek i vývoj populace.^[11]

Systémy, které vykazují deterministický chaos, jsou v jistém smyslu složitě uspořádané. Nejedná se tedy o systémy neuspořádané ale právě naopak. Stav, do kterého dynamický systém v čase směřuje (je do něho „přitahován“) se nazývá atraktor (z lat. attrahere - přitahovat). U deterministických chaotických systémů lze vypozorovat tzv. podivné atraktory. Tyto podivné atraktory si můžeme představit jako fraktály. Mnoho přírodních tvarů lze modelovat fraktální geometrií, například hory, mraky, sněhové vločky, řeky nebo cévní systém. Z pohledu geometrie si můžeme jako fraktál představit objekt, který je soběpodobný (pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku či rozlišení, pozorujeme stále opakující se určitý charakteristický motiv) a má na první pohled velmi složitý tvar, ale je generován opakovaným použitím jednoduchých pravidel. Fraktál je tedy nezávislý na měřítku a při své jednoduchosti je to nekonečně členitý útvar. Fraktály lze použít k simulaci vývoje života.

Obr. Upravený čtyřrozměrný fraktál (Juliova množina). [13] Obr. Fraktál vytvořený polynomickou funkcí (Juliova množina).[14] Fraktál nebo mýtický drak chaosu?

Teorie chaosu zavádí i pojem samoorganizace. Jde o jev, kdy se samostatné jednotky začnou chovat jako celek. Tento celek pak může vykazovat chaotické chování, nebo vytvářet fraktální struktury. Samoorganizace se projevuje i v lidském chování. Je-li systém v blízkosti rovnovážného stavu (viz princip maat a důraz na uměřenost), lépe odolává výkyvům a jeho chování je cyklické. Pokud je systém vychýlen, může dojít k zesílení (namísto potlačení nežádoucích efektů) a systém může snadno přejít do stavu chaosu.

Dovolíme si uvažovat, zda mezi systémy deterministického chaosu lze zařadit i lidskou společnost. Mnoho lidských společností i celých civilizací v minulosti skončilo svou cestu chaosem a zánikem. Konec většinou přišel velice rychle. Kdo nebo co je oním temným atraktorem, kam je lidstvo znovu a znovu přitahováno, lze vyčíst z náboženských textů. I naše společnost již nezadržitelně spěje k chaosu a zničení.

Obr. Bifurkační diagram logistické funkce.[12] Jev, kdy v systému při malé změně řídícího parametru dojde k náhlé a výrazné změně vnitřního stavu systému, nazýváme bifurkací. V diagramu se na osu x vynáší hodnota řídícího parametru a na osu y hodnota vnitřního stavu.

Pro každého z nás je zde však i naděje. U systémů podléhajícím deterministickému chaosu platí, že i malé změny v počátečních podmínkách vedou z dlouhodobého hlediska k velkým změnám na výstupu. Prakticky to může znamenat, že i malý, napohled nepatrný čin každého z nás, je pro existenci společnosti a jejího světa nesmírně důležitý. I drobné činy dobroty a laskavosti mohou vést k záchraně před chaosem a udržení života zde na zemi i ve vesmíru. Platí však i opak. Ostatně, o tom přece hovoří mýty i pohádky všech lidských kultur.

Předchozí - Hlubiny chaosu

---- pokračování příště ---

Vytvořeno: 21. 8. 2019