Starověké mýty a starověká náboženství.
Úvahy zasahující do oblastí duchovního poznání,
mytologie, náboženství, archeoastronomie i antropologie.
Nově: Proroctví, politika, současnost a budoucnost našeho světa.
Jdeme proti proudu k zapomenutým zdrojům.

Rubriky
Hlavní menu
Vyhledávání

Vyhledat text

Poslední komentáře
  • Re: Ježiš a Chizkijáš:
    "Izajáš popisoval spasitele z rodu Davidova, který měl dospívat v d ... " (Spasitel z Nazareta?)
  • Ježiš a Chizkijáš:
    "Citát: Izajáš zde nepíše o spasiteli z daleké budoucnosti, ale o ... " (Spasitel z Nazareta?)
  • ježišovo slova:
    "jak mužete řikat že ježiš kristus je mitus neni to mitus je ... " (Ježíš autentický)
  • Re: Špinavci a Rusko:
    "Díky za váš názor. Vlna migrantů je způsobena řadou faktorů, zejmé ... " (2015 - proroctví a předpovědi. Co nás čeká v létech příštích?)
  • Špinavci a Rusko:
    "Dobrý den, stránky znám a čtu už delší dobu, ale chci se vyjádřit ... " (2015 - proroctví a předpovědi. Co nás čeká v létech příštích?)
  • Díky za zajímavé čtení...:
    "... dlouho se již věnuji skládání oné mozaiky věcí minulých které ... " (2015 - proroctví a předpovědi. Co nás čeká v létech příštích?)
  • Antikrist

    Faust a antikrist

    Mýty a skutečnost - Antikrist (III.) - Faust a antikrist

    Mýty a skutečnost - Antikrist (III)

    Faust - zrození antikrista

    Postavy Fausta a antikrista jsou vzájemně propojeny. Faustovský mýtus v sobě nese varování před antikristy, ukazuje jeho zrození a vývoj.

     

    Zajímavou postavou mnoha příběhů, legend, románů, divadelních i loutkových her je Faust. Vyprávění o Faustovi patří k nejrozšířenějším západoevropským mýtům. Faust zaprodá svou duši ďáblu za to, aby mu po stanovenou lhůtu sloužil a splnil vše, nač Faust pomyslí. Je ztělesněním sobeckého, mocichtivého a poživačného člověka,  který  pro rychlé dosažení svých cílů a ukojení smyslných tužeb začíná provozovat černou magii, zrazuje své blízké a uzavírá smlouvu s ďáblem. Temné síly mu pak slouží po omezený čas a on za jejich službu zaplatí svou duší. Faustovský mýtus je postaven na cíleném kontraktu výjimečně nadaného a inteligentního člověka se zlými silami. Faust v sobě nese archetyp sobectví, arogance a megalomanství, kdy nezřízená touha po moci a požitcích vede člověka ke spojenectví s temným odpůrcem lidstva. Faust volí mocenský a materiální prospěch, byť časově omezený, před trvalými hodnotami duchovními. Zříká se boží pomoci a uzavírá smlouvu s ďáblem - ke své záhubě.   
    Faust a Mefisto. Ilustrace H. Clarka pro Goethova Fausta.[2]

    Od dob osvícenectví začal být Faust nahlížen shovívavěji, jako svobodomyslný intelektuál, vědec či umělec překračující společenské a náboženské meze. Velká literatura ve Faustovi zobrazovala moderního génia, odpoutávajícího se od tradičních norem. Dnes je Faust všeobecně znám nejspíše jako člověk, který toužil po poznání a uznání tak silně, že zaprodal i svou duši, čehož později litoval.
    Faustovský mýtus byl již nesčetněkrát zpracován, studován, rozebírán a analyzován. Filozofové se při studiu faustovském mýtu zamýšlejí nad lidskou svobodou, prodejností lidské duše, její nesmrtelností, genialitou i trivialitou člověka. Ve Faustově příběhu lze hledat i varování před nebezpečím poznání, tedy před dnešní vědou, která pod množstvím shromažďovaných poznatků ztratila vědění a odklonem od duchovna pozbývá moudrosti. Touhou po vědění a pak svou lítostí a usilovným, leč marným bojem proti silám temna, může být Faust vykreslen jako kladná postava. A často je Faust vnímán jen jako potrhlý ale sympatický hrdina loutkového divadla. Je zde však jedno další, dosud opomíjené poselství faustovského mýtu, skrytý a hrozivý motiv, který nabývá zvláště v dnešní době naléhavosti. Ve faustovském mýtu je uchováno varování před antikristy[a] a popis jejich vzniku a vývoje v historii člověka. Fausta jako postavu západní kultury a antikrista jako postavu křesťanského učení můžeme v jistém smyslu ztotožnit.

    Historie mýtu

    Prastaré legendy o zkaženém člověku, který prodal svou duši ďáblu, začaly být spojovány s postavou Fausta od 16. století. Tehdy se stal v Německu známým Johann Georg Faust (asi 1480–1540), potulný alchymista, astrolog a mág. Již krátce po jeho smrti kolovaly zvěsti o spolčení Fausta s ďáblem a hrozném konci. Ty daly vznik mnoha faustovským příběhům, které se brzy rozšířily po Evropě. Mezi motivy, které se opakovaly v různých zpracováních, patřila Faustova touha po vědění a moci, pakt s ďáblem i erotická dobrodružství.[1] [2] [18]
    Příběh o doktoru Faustovi a jeho smlouvě s Mefistofelem se tedy objevil nejprve v německých lidových příbězích aby si brzy našel rychlou cestu do široké evropské literatury. Tomu napomáhala doba reformace s velkým zájmem o démonologii a apokalyptická témata. Kořeny faustovského mýtu však sahají mnohem hlouběji do historie, snad až do dob starověkého Izraele a antiky. Některé paralely jsou hledány dokonce v biblickém příběhu o utržení plodu ze stromu Poznání v zahradě Eden. V historii lze nalézat postavy, jejichž život a smrt odpovídá archetypu Fausta.[b]

    Podle řady prastarých příběhů se občas v lidské společnosti znenadání objevil  jedinec obdařený mimořádnými nástroji, schopnostmi a znalostmi. Ohromil své okolí, vykonal tu dobré, tu zlé skutky a pak náhle beze stopy zmizel. Lidé hledali vysvětlení a nakonec se spokojili s myšlenkou, že se jednalo o někoho, komu pomáhaly nečisté síly a nakonec si jej vzaly s sebou. To byl prapůvodní  zdroj příběhů o Faustovi.

    Někdy je za Faustova předchůdce prohlašován Šimon Mág. Faust je skutečně spjat i s dobou Ježíše Krista, ovšem zcela jinak, než postavou Šimona Mága. Simon Magus byl zřejmě Ježíšův druh a šířil shodné učení, nepřáteli byl však později pomluven a vykreslen jako Ježíšův oponent.[c]  Ten, kdo se staví proti Ježíši, křesťanům i lidstvu jako celku byl a je nazýván antikristem. A právě původ a působení antikristů je důležitým motivem uchovávaným ve faustovském mýtu.

    O smlouvě člověka s ďáblem za účelem získání vlastního prospěchu se píše již v legendě o životě svatého Basila Velikého, arcibiskupa ze 4. století. Senátor Proterius z byzantské Césareje chtěl svou dceru zaslíbit Bohu. Senátorův sluha toužil získat lásku této dívky a uzavřel smlouvu s ďáblem. Ve smlouvě se zavázal, že zapře Krista, opustí křesťanství a vydá se zlu. Později však poznal svou chybu a o pomoc se obrátil na arcibiskupa Basila.[17]  Člověk, upisující se pro získání vlastního prospěchu ďáblovi, tedy Faustův předchůdce, se v tomto vyprávění stává  antikristem - zapíračem Krista.
    Ve slavné Zlaté legendě (Legenda aurea) je popisován jiný případ smlouvy s ďáblem. Měl se odehrát v 6. století na Sicílii. Theophilus se zde snažil získat místo biskupova pomocníka. Uzavřel smlouvu s ďáblem, ve které se zřekl křesťanství a oddanosti k církvi. Získal to, oč usiloval, začal však svého činu litovat a nakonec mu bylo odpuštěno.[19]


    Výjev vlevo - Theophilus uzavírá smlouvu s ďáblem. Celý příběh je vyobrazen na severním průčelí  katedrály Notre Dame.[20]

     

    Faustovství a antikristovství je propojeno, o čemž svědčí nejen věroučná pojednání z počátků křesťanství ale zejména řada pozdějších příběhů, ve kterých od 16. století vystupuje již postava jménem Faust. V nich se Faust ve své pýše a aroganci chce rovnat stvořiteli či spasiteli, vládnout nadpozemskými silami nad lidmi a ještě se k tomu dobře bavit. Žádá o pomoc síly zla, popírá víru v Krista, stává se příčinou utrpení mnoha lidí a svým počínáním vědomě či mimoděk připravuje cestu ďáblu, odpůrci člověka. Stává se antikristem.

    Antikrist ve středověkém faustovského mýtu

    V 16. století existoval latinský rukopis neznámého duchovního. Z něj bylo r. 1587 odvozeno prvé tištěné dílo Historia o D. Johannu Faustovi, tzv. Faustbuch.  Jan Faust je zde popsán jako ztřeštěný, nadutý lehkomyslník toužící po absolutní svobodě. Po svém strýci, zámožném měšťanu, zdědil velký majetek. Studoval teologii, svých znalostí Písma však zneužíval již na škole. Znalosti teologie, astrologie a lékařství ani bohaté dědictví mu však nestačily. Prospěch hodlal získat čarodějnictvím a spojenectvím s ďáblem. Slíbil, že bude zapírat křesťanskou víru a stane se nepřítelem všech křesťanů. Krví podepsal smlouvu s trváním 24 let. A tak mu kromě lidského služebníka Krištofa Vagnera začal sloužit a pomáhat i kníže temnot. Faustovi zakázal manželství, zato mu nabídnul kteroukoliv ženu si usmyslí. Aby Fausta odvrátil od dalšího studia Písma, sám ďábel se přeměnil v ženu a obcoval s ním. Faust prožil mnohá dobrodružství. Z povozu v povětří mu byla ukazována města a kontinenty. Navštívil řadu míst včetně papežského paláce, byl hostem panovníků a získal poklady světa. Provozoval kouzla a jeho představení, kdy nechal z děr ve stolech téci víno, jakoby napodobovalo Ježíšův první zázrak přeměny vody ve víno. Pro potěchu si nechal přivést i krásnou Helenu.
    Ke konci trvání smlouvy začal Faust mnohého litovat a rychle ztratil vše, co mocí pekelnou získal. Musel však zaplatil cenu nejvyšší, jeho tělo bylo roztrháno a zohaveno. Po smrti se chvíli ještě zjevoval jeho duch. Příběh končí poučením ctít Boha a vyvarovat se spolku s ďáblem.
    Faust je již v nejstarším dochovaném textu popsán jako klasický antikrist - člověk povyšující se nad boží řád, odpůrce Krista a celého lidstva. Ďábel sloužil Faustovi jen zdánlivě. Ve skutečnosti Faust pošpiněním svého lidství posloužil ďáblovi. 

    V r. 1611 byl Faustbuch vydán v českém překladu Historia o životu doktora Jana Fausta (zkr. Historia). V předmluvě se o Janu Faustovi píše:
    ... spolky své s ďáblem jest měl a mnohé divné, potvorné a rozličné čáry, kouzla, mrzkosti a ohavnosti žraním, rufiánstvím[e] i jinými hanebnostmi v času určitém provozoval, až naposledy za to také mzdu svou zasloužilou od ďábla jest vzal takovou, že mu hlavu jeho, jakž při konci této knížky se najde, hrozným a děsitedlným způsobem stočil a mozk po stěnách rozkydal. Ale však na takových pokutách časných ještě přestáno a dosti není, nýbrž přistupuje k tomu také i věčná pokuta a zatracení...

    A tak jest věc jistá, kdo vysoko leze, že také z vysoka těžce padá.

    Historia, 1611[4] [14]

        
    Historia o životu doktora Jana Fausta - titulní list.[14]

    Kniha Faustbuch se stala zdrojem široké západoevropské literární tradice. Rychle se šířilo mnoho příběhů o studovaném Faustovi, který z povýšenosti a touhy po moci, poznání a požitcích přivolal dábla a přijal jeho pomoc. Pro Fausta v nich nebylo vysvobození, odvrátil se od Boha a byl jednoznačně zatracen.

    S počínající renesancí však pohled na Faustovu postavu začal být měněn. Christopher Marlowe v díle Tragická historie o doktoru Faustovi z r. 1589 vykreslil Fausta jako člověka toužícího po světské moci, opovrhujícího teologií. Faust upřednostňuje okamžitý prospěch před svým osudem na věčnosti.  Magií se upisuje ďáblu a rychlý, snadný zisk jej vede ke strašnému konci. Postava Fausta však již není vykreslena jednoznačně záporně a je patrné, že autor přistupoval k Faustovi i s určitou sympatií.
    Opět se setkáváme s postavou pomocníka. Jmenuje se Wagner a lze ho chápat jako převrácený obraz Matouše, Ježíšova učedníka. Kristus měl Matouše jako učedníka a tak i antikrist musí mít svého učedníka - Wagnera.[8]  Faust má řadu dalších pomocníků, kteří ho podporují ve studiu magie. Černou magii klade Faust nad věčné blaženství v nebi. Být člověkem se mu zdá nudné, touží po tom rozhodovat o životu věčném či  křísit mrtvé, převzít tedy Kristovu roli, stát se antikristem.  Studuje magii slibující prospěch, moc, rozkoše, sílu či všemohoucnost a touží stát se ztělesněním Boha.
      
    The Tragical History of the Life and Death of Doctor Faustus,  Christopher Marlow[1]
    Přichází Dobrý a Zlý anděl, Faust se rozhoduje přiklonit na stranu zla, pokračovat ve studiu magie, rychle získat bohatství, pocty a všemožná tajemství. Hmotným požitkům dá přednost před duchovním a upíše se krví. Začíná mu sloužit Luciferův Mefisto. Faustovi je slíbeno 24 let ve světských rozkoších, kdy mu zlo bude pomáhat, jeho sokové hynout jeho druhové prospívat. Mefisto zajistí Faustovi i ženu, aby uspokojovala jeho chlípnosti. Dle dohody nesmí Faust vyslovit jméno Boží, musí se zříci Písma a plně se přiklonit na stranu zla. Je mu dopřáno putování světem, neviditelný se účastní papežské hostiny, je pozván na královský dvůr. Jeho jméno je při jednom dobrodružství zkomoleno na Fous.[ch] Kaje se ale vzápětí opět upisuje zlu. Získává za milenku krásnou Helenu. Ke konci se začíná Faust bát o svou duši, prosí Boha za odpuštění, ďáblové ho však odvádějí:
     
    Faust je tentam: zřeli jste jeho pád, a jeho osud radí moudrému jen vrtět hlavou nad vší přepjatostí, jež smělé duchy svádí k svévoli: chtít zkoušet víc, než nebe dovolí.

    Tragická historie o doktoru Faustovi.[6]

     

    Příběh o Faustovi začaly přebírat do svého repertoáru divadelní společnosti. V 18. století se faustovský mýtus nejčastěji objevoval právě na divadle.[5] Faust byl na scéně předváděn jako ztělesnění všech špatností ale také jako komická a poblázněná postava, srovnatelná např. s Kašpárkem.

    Původní jasný obsah faustovského mýtu, tedy odklon člověka od Boha k ďáblovi, začal být vysvětlován spíše jako rozpor mezi poznáním a vírou.
    V éře osvícenství přibývají pokusy postavu Fausta přehodnotit. Faust je zobrazován jako renesanční člověk toužící po poznání. Touha po vědění jej dokonce někdy osvobozuje od smlouvy s ďáblem. Faust se stává obrazem bohémů toužících po nevázaném životě či nebojácných, osvícených vědců i umělců.

         

    Faustovská legenda byla brzy dobře známa i v českém prostředí. V Praze lze spatřit Faustův dům na Karlově náměstí. Ve skutečnosti zde však přebývali alchymisté a důvod zrodu zdejší legendy o díře ve stropě, kterou byl Faust údajně vzat do pekla, není znám.  Historický doktor Faust zde nikdy nebydlel, dům byl však v držení pověstného dvorního alchymisty císaře Rudolfa II. Edwarda Kellyho. Faustovská pověst vznikla zřejmě až v 18. století, kdy dům vlastnil rod Mladotů.
    Faustův dům.[3]

    Významný faustovský text Johann Faust sepsal roku 1775 Paul Weidmann. Faust je vzdělancem, překračujícím již přežitá církevní omezení a morálku. Mefisto se stává spíše Faustovým partnerem při jejich diskuzích. Faust je označován za znaveného otroka chtíče, který před studiem a poznáním dává přednost rozkoším života. Považuje se za příliš velikého a vznešeného aby jej mohla zasytit pozemská nicota. Je přesvědčen, že jen on ví, jak konat dobro a pomáhat ostatním. Chce konat dobro ale přináší zlo. Těm, kterým se rozhodl pomoci, je nejvíce ublíženo.
    I tento Faust nese znaky antikrista. Ve své pýše se snaží stavět nad člověka, aby rozhodoval, co je dobré a co ne.  To, co považuje za dobré, neváhá prosadit za jakoukoliv cenu. Hlásá novou morálku, absolutní svobodu. Způsobí však, že se lidé začínají hubit navzájem. Faust se stává nástrojem zla, které může ničit lidi jen jejich vlastním přičiněním. Nakonec Faust vypije jed, jeho milenka Helena se probodne. Dobrý duch je však zachrání před peklem a odnáší do nebes.

     

    J. W. Goethe tvoří 60 let snad nejznámější faustovské dílo - veršovanou tragédii Faust. Dílo je dokončeno až roku 1831. Goethe představuje svého hrdinu jako renesančního člověka a humanistu, odmítajícího vliv církve. Faust je úspěšným podnikatelem, vojevůdcem a státníkem. Touží po poznání podstaty světa a bytí, chce prostřednictvím alchymie ovládat živly, duchy a veškeré přírodní síly, touží odkrýt tajemství stvoření a sám dávat život. To však přísluší Bohu, nikoliv člověku. Faust tedy ve svých snahách nabývá opět charakteristik antikrista.

     

         
    Faust - Ilustrace Delacroix pro Goethova Fausta. [11]

    V příběhu vystupuje řada dalších postav, majících ve faustovském mýtu důležité místo - Markétka, Helena, Mefistofeles či Wagner. Markétka je Faustovu milenkou, nevinnou a svedenou. Helena představuje sexuální ideál ženské krásy. Mefistofeles je jedním z ďáblů - popírač, kritik a materialista. Wagner slouží jako Faustův fámul - pomocník a poskok.

    Faust a Mefisto bývají někdy považováni za dvě stránky jedné lidské bytosti, které se stavějí proti sobě.[7]  Muž a ďábel však stěží vytvoří jednu lidskou bytost, celého člověka tvoří dle gnostické tradice muž a žena. Goethův Faust nepoznal ženu jemu souzenou a vnitřní prázdnota jej svedla na špatnou cestu. Otevřenou Faustovu ránu zaplnil Mefistův vliv.
    Mefisto se nestaví přímo proti Bohu ale proti jeho výtvoru - životu a člověku. Bojuje proti běhu života, tím však život povzbuzuje.[8] Faust se snaží bojovat za plný a neomezený život, působí však újmu sobě a lidstvu. Chtivost vlastnit, kontrolovat a vládnout jej oslepuje. Je snad přesvědčen, že zlo, kterému se upisuje, nějak přelstí. Svým životem však zlu slouží, zrazuje své lidství.

    Goethe zachycuje příchod doby neuznávající žádné meze. Faust se stává mocným a bohatým a chce pro svou velikost uskutečňovat velkorysé plány. Vše racionálně řídí z jediného centra, vše přímočaře plánuje a nechává jednotně a uspořádaně provádět ve jménu všeobecného blaha. Nedbá na duši přírody ani na svobodnou vůli jednotlivců. Je přesvědčen, že on jediný ví, co všem prospěje a bezohledně jde za svými "humanitárními" cíli. Buduje s pomocí bezohlednosti a špinavou práci pro něj vykonává Mefisto. Faust získává moc, slaví snadné triumfy, protože používá zla jako svého nástroje.  Zlo však nelze využít a odhodit, zlo se stává součástí Faustova díla a jeho samého.[12] 
    V pátém dějství již Faust neomezeně panuje ze svého velkolepého paláce, touží kochat se svým dílem protože v něm doufá spatřit svou vlastní velikost a důležitost. V nerušeném výhledu z paláce mu brání chatrč starých manželů Filemóna a Baukidy. Ti však odmítají opustit svůj milovaný domov, dovolují si vzdorovat. Faust tedy pověřuje Mefista, aby tvrdohlavé starce vystěhoval do nějakého pěkného dvorce. Jejich dům je zapálen, hoří i nedaleká kaple a okolní lípy. Stařečky, symbol manželské věrnosti, lásky, lidskosti i neústupnosti udusí dým. Faust je již ovládnut starostí o své dílo i osud a nevidí skrze duchovní slepotu, co se skutečně děje. V pozadí se vznáší dým spáleniště, strašidelní lemurové hlasitě kopou Faustovi hrob ale on rétoricky pěje ódu na svobodu a činorodou práci.[12]      
    Společně i ve smrti.[15]

    Faustovo dílo je postaveno na spěchu, v němž lidi pohání strach, že budou v honbě za majetkem, slávou či požitky předstiženi. Ve skutečnosti je dílem ďábelským. Faust chtěl vyhrát sázku, kterou dal na samém začátku - že se nikdy nezastaví, aby prodlel v okamžiku uspokojení. Sázku vyhrál, nezastavil se ani na chvíli ve své honbě za úspěchem, nakonec se však stal obětí své výhry. Pokusil se jako antikrist zbudovat systém, ve kterém si člověk nedovolí pozastavit se, procítit krásu božího stvoření, zažít jednotu s Bohem. [12]

     

    Ch. D. Grabbe vydal r. 1829 tragédii Don Juan a Faust. Spojuje dva západoevropské mýty - faustovský a juanovský. Faust touží po poznání, uvědomuje si však nemožnost absolutního vědění i když se cítí být někým zcela výjimečným. Přivolá ďábla - černého rytíře a upíše se krví. Chce rozluštit podstatu světa a lidí, zároveň však touží po klidu a štěstí. O duši se zde již nehovoří. Faust prahne po všem, co nemá hranice. Zem je mu malá a ani říše duchů mu už nestačí. Ďábel naopak vidí trvání a sílu v omezeních. Faust opouští svou umírající ženu, z jejíchž slz získává čarovný nápoj pro plnění svých přání. V hádce si přeje smrt dívky Anny, do které se zamiloval. Stále cítí zbytečnost svého života a nakonec se odevzdá ďáblovi. V pekle skončí i Juan. Oba si byli podobni svým pocitem nadřazenosti a výjimečnosti, snahou překračovat zákony a omezení. Oba byli znuděni a unaveni životem. Juan si však život užíval, Faust si užít života nedokázal.

    Fernando Pessoa napsal  v období 1908 -1934 fragmentární dílo Faust. Faust je ovládán abstraktním rozumem bez schopnosti milovat. Pociťuje trýznivý pocit prázdna z marnosti nalézt podstatu světa, tajemství Všehomíra. Cítí se jako vyhnanec ztracený v labyrintu sebe sama. Nenávidí lidi a přeje jim smrt, nenávidí celý svět a přestává věřit v Boha. Faust potkává Starce a žádá po něm lék na život. Stařec odmítá a Faust ho zabíjí. Stále cítí nekonečné prázdno. Dosáhl nejvyššího vědění ale to mu přináší jen beznaděj.  Označuje se za černého Krista - toho, kdo nevěří a nemiluje. Přesně tak bychom mohli ve zkratce označit opak věřícího a milujícího Krista, tedy antikrista.

    Ruské kultuře byla postava Fausta dlouho cizí. V pozdějších příbězích byl faustovský archetyp často spojován s typem zbytečného člověka a mnohdy trpěl duševní nemocí (Raskolnikov, Ivan Karamazov nebo Mistr). Nejznámější ruské dílo Mistr a Markétka napsal v období 1928 - 1940 Michail Bulgakov. Román je situován do sovětské Moskvy. Básník Ivan Bezprizorný zpochybňuje existenci Krista, Boha i ďábla. S ďáblem se však osobně setkává - v postavě profesora černé magie Wolanda. Ten svými kousky dovádí básníka až k šílenství. Ivan se setkává s neznámým vzdělancem - Mistrem, který sepsal román z doby ukřižování Ježíše. Mistra bezvýhradně miluje vdaná Markétka. Ivan, Mistr a Markétka se dělí o některé faustovské aspekty. Učený Mistr je zklamán světem, cítí lhostejnost. Markétka se pro lásku k Mistrovi spolčí s ďáblem. Ďábel všem třem pomáhá a vypadá zdánlivě jako největší dobrodinec. Mistr a Markétka jsou nakonec potrestáni věčným klidem, je jim zapovězen odchod ke Kristovi do říše světla.

     

    Jedinečnou faustovskou postavu Foustku[g]  přivedl na scénu Václav Havel ve své hře Pokoušení. Havel se začal zaobírat faustovským tématem již nejpozději od r. 1977. Text však sepsal až v roce 1985 a to během několika dní, což bylo pro něj zcela netypické (svá dramata často přepisoval).
    Faust je v klasických dílech postavou doby nástupu renesance, přechodu mezi středověkem a novověkem. Foustka je člověkem konce novověku. Není geniálním titánem, jakým byl renesanční Faust. Není vzdělancem ale zaměstnancem, nepříliš odvážným člověkem. Netouží snad ani po zvláštní moci a slávě. Je spokojen i po stránce rozkoší, kterých si užívá v rámci svých možností. Není zde ani zmiňována jeho duše, o které jako správný vědec vlastně ani nemůže uvažovat. Přesto jde právě o ní.[13] 
    Končí éra novověku a lidé ztrácejí optimismus a víru ve vědu, která ztratila dynamiku a začíná se konzervovat, chránit jen sebe samu. Krása vědeckého světového názoru omšela, věda je sevřena formalizmem a dogmaty. Situace se podobá nástupu osvícenectví, které se vymaňovalo z okovů formalizovaného a dogmatického náboženství. Foustka se obdobně snaží vymanit ze sevření formalizované a byrokratické vědy.[13]
    Foustka je poslušný zaměstnanec vědeckého ústavu, vymyká se jen svými soukromými zájmy - studiem zakázaných knih. Nenastane zde nějaký velký zlom, velké pokušení, jen pomalé a nenápadné pokoušení. Temnou magii pěstuje jen amatérsky, ze zvědavosti a nudy, snad jako protipól únavné vědeckosti.
    Přesto se mu podaří úspěšně provést magický rituál. Přichází ďábel v postavě invalidního důchodce Fistuly, cynického pomlouvače, který nikdy nelže. Jediná moc tkví v jeho informovanosti. Živí se lidským strachem a svůj prostor získává jen tam, kde lidé svůj vlastní životní prostor ztrácejí nevěrou, malostí a zbabělostí. Foustka se tak pomalu ale jistě zaplétá s ďáblem, svým strachem a pohodlností.      
    Scéna ze hry Pokoušení.[16]

    Nejvyšší dobro vidí Foustka ve vlastní existenci, jen na něm mu záleží a jen ze strachu o sebe sahá k nástrojům temna. Marní i jedinou šanci zachránit se skrze lásku k Markétce. Není schopen se zbavit vlastní pýchy a sobeckosti, cítí se stále obětí nějakým skrytých sil. Je však jen prázdným moralistou, vydávajícím banální prohlášení, manifesty, výzvy a obžaloby. I ve svém posledním povrchním odkazu světu obviňuje nějakou blíže neurčenou netolerantní moc. Až do konce svých dní se cítí nevinnou obětí, obviňuje všechny kolem a ztrácí duši, lásku i jméno.[13]
    Foustka ve hře Pokoušení je klasickým antikristem současnosti. Člověkem, který s oblibou hlasitě volá po morálce, lidskosti a lásce. Ve svém elitářství se však od lidí odvrací, žije ostře v protikladu ke všemu, co hlásá a činí své blízké nešťastnými. Za prázdnotu ve svém srdci viní svět kolem sebe a ve jménu dobra využívá zlo.

    Faustovské a antikristovské postavy nalezneme v řadě příběhů od počátků křesťanství až k dnešním dním. Vytvářejí překvapující kontinuitu v popisu člověka, který pro své potěšení,  moc, majetek, proslulost či vědění uzavřel smlouvu se zlem. Touto spoluprací s temnými silami poškodil nejen svou duši ale oslabil celé lidstvo.

     

    Faust - antikrist

    Bylo již napsáno mnoho proroctví  a varování před antikristy. Zřídka však nalezneme vysvětlení původu antikrista. Rodí se již člověk jako antikrist? Nebo se stává antikristem  až vlastní vůlí či okolnostmi? Odpověď lze hledat ve faustovském mýtu.

    Ve dvou evangeliích (Lukáš 4, Matouš 4) nalezneme zmínku o pokoušení Ježíše ďáblem. Ďábel nabízí Ježíši moc a slávu mnoha království země, pokud se mu bude klanět. 

    CEP[21] Lukáš 4:1-8
    Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl...
    Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé." Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho jediného uctívat."

    Kristus ďáblovu nabídku odmítnul. Faust ďáblovu nabídku přijal a stal se antikristem. Aby temné síly sloužily Faustovi, musí se zříci Boha, odvrátit od víry, svátosti manželské, všeho posvátného a posvěceného. Faust uzavírá vědomě smlouvu s ďáblem aby získal osobní prospěch na úkor ostatních lidí. Služby a statky poskytované ďáblem jsou ale jen plytkým, falešným pozlátkem, jarmarečními kejklemi.[13] Tím, že Faust získává za pomoci zla vše, nač si vzpomene, ztrácí vlastně vše podstatné a je mu na zemi uzavřeno vše, co je skutečně hodnotné, důležité a opravdové.  Pokud Faust buduje své dílo, číhá v základech zlo a zmar člověku.

    Faust se spolčením s ďáblem odvrací z cesty Kristovy, staví se proti Kristovi, stává se antikristem. Antikristem se stává člověk z vlastního rozhodnutí, často pro svůj osobní krátkodobý prospěch.

    Faust zaprodává sám sebe, zháší v sobě světlo lidství, zavrhuje boží dar aby získal pro sebe almužnu.[d]  Faust uzavírá dohodu s ďáblem,  odpůrcem člověka. Činí to vědomě za příslib krátkodobé moci, požitků a vědění. Jedná se o dobrovolné a svobodné rozhodnutí člověka i když může být činěno v duševní krizi, ve stavu nespokojenosti se světem a vlastním životem. Antikrist se z člověka stává jeho svobodným rozhodnutím vejít do spolku s ďáblem.

    Zdeněk Neubauer píše: Faustovský mýtus hovoří o tom, že poznání a učenost mohou vést k záhubě; jako by symbolizoval osud novověké vědy. Ta se také zřekla Boha a duše, vyloučila je ze svého snažení a svých úvah. Za to se jí otevřel celý svět - poznatelným a dosažitelným se stalo téměř cokoliv. Místo vědění však věda pouze nashromáždila poznatky; v jejich záplavě se člověk utápí  vlastní nevědomostí. A možnosti, které věda nabídla, jsou provázeny jak zhoubností, tak plochou a mělkou kuriózností. Věda neodpověděla na základní otázky smyslu lidského života, ani neposkytla lidstvu radost a štěstí... faustovský mýtus zjevil smysl vědecké epochy předem - prorocky, varovně.[13]
    Filosof dále uvádí, že v křesťanském středověku platilo, že lidem je dáno poznání, pokud je hledají na cestě, kterou ukázal Ježíš - vtělená Boží Pravda. A to je cesta lásky, služby a oběti, na níž se člověk vzdává sebe sama. Tehdy hledání pravdy bezpečně vede k poznání Boha a k spáse duše.[13] Cesta Faustova je v tomto světle jednoznačně antikristovská. Pokusme se stručně zrekapitulovat Faustovu cestu životem:

    1. Faustovský adept se rodí jako mimořádně nadaný člověk. Do vínku je mu dáno velké charisma, umění zaujmout a oslovovat druhé. Bývá obdarován vysokým intelektem, silou a mocí rychle získat, po čem touží. Příběhy popisují neúspěšné snahy Faustových žáků a pomocníků rovněž uzavřít obdobnou smlouvu s ďáblem, který je však odmítá. Odtud je zřejmé, že ďábel uzavírá dohodu jen s lidmi, kteří jsou něčím výjimeční.  Jen z nemnohých se tedy může stát antikrist i když faustovské střípky v sobě jistě nosí mnoho z nás. 

    2. Většina příběhů se shoduje v materiální hojnosti Faustova dospívání. Je mu umožněno studium, což v dřívějších dobách bylo významné privilegium bohatších. Zároveň však může procházet citovým strádáním a pak se z něj stává citově omezený člověk.[h] Postupně v něm roste sebestřednost, sobeckost s pocitem nadřazenosti nad všemi ostatními, neovladatelná touha po moci, uznání a požitcích. Faust studuje náboženské spisy, stává se doktorem teologie, pokora a respekt k božímu stvoření mu ale zůstávají cizí. Znalosti sbírá jen pro naplnění svého ega. Není stále spokojen, je znuděn, naplněn skepsí a ve svém velikášství vidí všude kolem jen malost a marnost. Staví se často proti společnosti hnán touhou po revoltě. Ničí ho nezřízená touha po moci, majetku a slávě.

    3. Faust prožívá duchovní krizi, je rozhodnut udělat vše, co rychle změní jeho život. Nechce dále čekat, jít klopotnou cestou postupného zdolávání překážek, odříkání a zdokonalování sebe samého.  Cítí se být již nyní dokonalým, leč nedoceněným. Křesťanská cesta lásky, soucítění, skromnosti a oběti je Faustovi zcela cizí. Musí okamžitě získat moc, peníze, požitky či slávu dílem, kterým ohromí svět aby ukázal svou vlastní velikost. Faust tedy přivolává temné síly nebo si ho samy nalézají. Uzavírá smlouvu či sázku se silami temna na dobu 24 let.

    4. Faustovi začínají sloužit temné síly. Prožívá všemožné radovánky, hýření a slasti nevázaného života, cestuje světem, poznává různá bezobsažná tajemství, získává  povrchní vědění bez cíle a smyslu. Dosahuje rychle společenského vlivu, věhlasu, moci a majetku. Předvádí lidem vesměs laciné a kýčovité triky ale vytváří i velká díla, ve kterých je však skryto zlo. Jeho cílem původně nebylo škodit člověku, pozbyl však citu, odpovědnosti a míry. Faust neváhá pro své kratochvíle i velkolepé projekty pro blaho lidstva nařizovat, ovládat, stavět a bořit. Cítí se rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Ve jménu dobra je schopen prostřednictvím temných služebníků provést cokoliv a nevidí, kolik lidí kolem sebe činí nešťastnými. Stal se z něj antikrist, který svou snahou konat dobro za pomoci zla připravuje cestu Antikristu.
    Ježíš si vybral své pomocníky. Jméno jednoho z nich (Petr) neslo v sobě symboliku spojenou s pozdější církví (skála). Po Ježíšově odchodu  rozšiřovali apoštolové jeho učení do světa. Také Faust jako antikrist získává několik učedníků černé magie, kteří mu pomáhají rozšiřovat dílo zhouby. Největší z nich, fámulus, ve svém jméně někdy nese symboliku zla.

    5. Faust dosáhl snad všeho, na co kdy pomyslil. Temné síly mu pomáhaly plnit jeho rozmary i velkolepé plány. Stále se však cítí vyprahlý, nenaplněný a nespokojený, už dávno ztratil světlo ve své duši. Pro své kratochvíle i megalomanské projekty učinil  nešťastnými své blízké, zničil životy mnoha ostatních lidí nebo je oblouznil a svedl na temnou cestu. Ti poslední v něm vidí velikána a dobrodince lidstva. Zlo, které je skryto v jeho díle, se začne plně projevovat až po vypršení smlouvy. Některé staré příběhy udávají 24 let služby. Pak přichází konec Faustovy vlády a vše, co získal nečistými silami, je mu rychle odňato. Ztrácí prestiž, moc, majetek a rychle degraduje i jeho fyzické tělo.  Přichází smrt a zatracení. Jeho člověčenství propadlo ďáblu v neprospěch lidstva. Faust - antikrist přivedl lidstvo o krůček blíže k jeho zkáze a pootevřel o něco více bránu dalším antikristům. Na svět tak mohou přicházet další Faustové.

     Pokračování - Faust a antikrist - jejich vývoj a proměny v čase.


    [a] Myslíme zde antikrista s malým počátečním písmenem. Rozdíl mezi antikristy a Antikristem byl vysvětlen v předchozích článcích. "Malí" antikristové mají připravovat příchod "velkého" Antikrista na konci našeho věku.
    [b] Někdy je mezi Faustovy předchůdce zařazován např. starozákonní král Šalomoun (10. stol. př.n.l.). Za faustovskou postavu byl označován sv. Cyprián (3. stol.), služebník senátora Proteriuse (4. stol.), sv. Theofil z Adané (6. stol.) či kouzelník Cyprián. V novodobé historii bývají za Fausty považováni lidé, kteří přišli příliš rychle k moci, slávě či bohatství a stejně rychle o mnohé přišli.  Tito lidé okouzlili svět a teprve po čase se jejich působení ukazuje falešným a nebezpečným.
    [c] Později začala být postava Šimona Mága spojována s Faustem snad i proto, že Šimon byl údajně nazýván zdárný, příznivý - lat. faustus.
    [d] Používáme tento obrat v naději, že snad nejlépe vystihuje, co se s Faustem stalo. V rámci faustovskému mýtu se občas píše o ztrátě duše, Faust se upsal ďáblu a ztratil svou duši..., čert si přišel pro jeho duši... atd. Jde o obrazné vyjádření něčeho, co je člověku skryto. Podle nauky o duši ji nelze trvale oddělit od člověka, aniž by ten přestal být člověkem. Duše je původním a trvalým obsahem člověka, člověk bez své duše není člověkem. Pokud někdo ztratí svou duši či zaprodá svou duši, znamená to, že ztratí či zaprodá sám sebe, tedy to nejcennější co má. Duše vchází do rodícího se těla - vzniká člověk. Duše odchází z umírajícího těla - člověk zaniká. Faust zaprodal svou duši, tedy sám sebe. Pokud věříme v reinkarnaci, pak ztratil možnost znovu se zrodit do našeho světa. A nejen to, svým rozhodnutím se přidal na stranu odpůrce člověka, potvrdil jeho hlas, že člověk si nezaslouží boží dar života. Faust zaprodal sám sebe a poškodil,  oslabil lidstvo jako celek. Udusil v sobě lidství, zhasil v sobě světlo lidství.
    [e] Rufiánství - chlípnost.
    [f] 24 let - 1 rok za každou hodinu dne. Jinde se trvání smlouvy odvozuje např. od inkubační doby nemoci syfilis.
    [g] Příznačná je zde i dvojhláska "ou" v názvu hry Pokoušení i jménu hrdiny Foustka.[13] Jméno hrdiny má  samozřejmě ukazovat na Fausta, může zde však být i skryt odkaz na samotného autora, Václava Havla, který nosil fousek pod nosem - knír.
    [h] Dnes bychom takového člověka nazvali deprivantem.
    [ch] Viz. Foustka v Havlově hře Pokoušení.

    [1] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Faust [online]. c2013 [citováno 17. 11. 2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust&oldid=10705647 >
    [2] Wikipedia contributors, 'Faust', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 4 November 2013, 19:20 UTC, < http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust&oldid=580196824 > [accessed 17 November 2013]
    [3] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Faustův dům [online]. c2013 [citováno 17. 11. 2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust%C5%AFv_d%C5%AFm&oldid=10950814 >
    [4] CARCHESIUS, Martin Kraus. Historia o životu doktora Jana Fausta. 1611. Knihovna Národního muzea, sign.27 E 21.
    [5] MAREŠOVÁ, Petra. Faustovský mýtus u Jana Švankmajera na divadle a ve filmu. Praha, 2009. ID 74986. Dostupné z: < https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/74986/?lang=cs >. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Katedra divadelní vědy. Vedoucí práce Vladimír Just.
    [6] MARLOWE, Ch., A. BEJBLÍK, J. HORNÁT a M. LUKEŠ. Tragická historie o doktoru Faustovi.: Alžbětinské divadlo: Shakespearovi předchůdci.
    [7] BRATRÁNEK, František Tomáš. Výklad Goethova Fausta. 1843.
    [8] ELIADE, Mircea. Mefisto a androgyn. Vyd. 1. Překlad Jiří Vízner. Praha: Oikoymenh, 1997, 173 s. Oikúmené. ISBN 80-860-0551-8.
    [9] VOLNÁ, Kateřina. Proměna faustovského mýtu v Rusku. Divadelní revue. Dostupné z: < http://host.divadlo.cz/gfx/attachments/hq4640_022-043_volna.pdf >
    [10] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Faust (Goethe) [online]. c2013 [citováno 30. 11. 2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust_(Goethe)&oldid=10966211>
    [11] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Faust (Goethe) [online]. c2013 [citováno 30. 11. 2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust_(Goethe)&oldid=10966211>
    [12] KOSÍK, Karel. Předpotopní úvahy. Faust - stavitel. Vyd. 1. Praha: Torst, 1997, 257 p. ISBN 80-721-5036-7.
    [13] NEUBAUER, Zdeněk. Faustova tajemná milenka: K faustovskému mýtu nad Havlovým Pokoušením. Archa Zlín.
    [14] KOLÁR, Jaroslav. Historia o životu doktora Jana Fausta. Vyd. 1. Praha: Academia, 1989, 152 p. ISBN 80-200-0057-7.
    [15] Together in Death. TV TROPES FOUNDATION, LLC. TV Tropes [online]. [cit. 2013-12-02]. Dostupné z: http://tvtropes.org/pmwiki/pmwiki.php/Main/TogetherInDeath
    [16] Pokoušení - Václav Havel: Archiv inscenací. Divadlo Na zábradlí [online]. [cit. 2013-12-02]. Dostupné z: http://www.nazabradli.cz/repertoar/archiv/archiv-inscenaci/pokouseni/
    [17] GRAF, Arturo. Art of the Devil. New York: Parkstone International, c2009, 255 p. Temporis collection. ISBN 978-1-78042-994-6.
    [18] L. LONG, Thomas. Faust as Antichrist: The Man Who Sold His Soul to the Devil: ENG 252 Survey of World Literature II. Thomas Nelson Community College [online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné z: http://community.tncc.edu/faculty/longt/e252/tutorial2.htm
    [19] PLINIO CORRĘA DE OLIVEIRA. Theophilus: The Man Who Sold His Soul to the Devil. Tradition in Action, Inc. [online]. [cit. 2014-01-26]. Dostupné z: http://www.traditioninaction.org/religious/h007rp.Theophilus.html
    [20] Cathédrale Notre-Dame de Paris. (2014, janvier 16). Wikipédia, l'encyclopédie libre. Page consultée le 10:21, janvier 26, 2014 à partir de http://fr.wikipedia.org/w/index.php?title=Cath%C3%A9drale_Notre-Dame_de_Paris&oldid=100320512
    [21] Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.


    Vytvořeno: 1.12.2013 


    Související články:
    Černé historky ze života - 2015/07 (01.07.2015)
    Černé historky ze života - 2015/02 (11.02.2015)
    Černé historky ze života - 2015/01 (10.01.2015)
    Černé historky ze života - 2014/11 (06.11.2014)
    Černé historky ze života - 2014/10 (06.11.2014)
    Černé historky ze života - 2014/09 (10.09.2014)
    Černé historky ze života - 2014/08 (01.08.2014)
    Černé historky ze života - 2014/07 (23.07.2014)
    Černé historky ze života - 2014/06 (04.06.2014)
    Černé historky ze života - 2014/05 (01.05.2014)
    Černé historky ze života - 2014/04 (09.04.2014)
    Černé historky ze života - 2014/03 (20.03.2014)
    Černé historky ze života - 2014/02 (26.02.2014)
    Černé historky ze života - 2014 (23.01.2014)
    Krátce ze života (01.11.2013)
    Apokalypsa a 666 (12.05.2005)
    Hospodářská apokalypsa - finanční krize (25.03.2016)
    Hospodářská apokalypsa (28.02.2016)
    2016 - proroctví a předpovědi. Co nás čeká v létech příštích? (05.02.2016)
    Armageddon - poslední bitva (30.12.2015)
    Poslední dny roku 2015 nebo celého našeho věku? (19.12.2015)
    Zjevení Janovo, Apokalypsa a Armageddon (22.11.2015)
    Denverské prorocké malby - migranti a válka v Evropě. (14.11.2015)
    Mezinárodní letiště v Denveru  - chrám NWO? (07.10.2015)
    Krvavý Měsíc, zatmění Luny (25.09.2015)
    Černé slunce (07.08.2015)
    Filištíni, Filištínští, Pelištejci - padělatelé historie (15.03.2015)
    2015 - proroctví a předpovědi. Co nás čeká v létech příštích? (04.01.2015)
    Václav Havel - český Faust (17.11.2014)
    Vynálezy zkázy (07.02.2014)
    Faust a antikrist - jejich vývoj a proměny v čase (28.01.2014)
    Tři knížata (09.10.2013)
    Proroctví z Fatimy - Poslední proroctví (22.05.2013)
    Proroctví z Fatimy - Diplomatická verze proroctví (18.04.2013)
    Proroctví z Fatimy - Druhá část třetího tajemství (Čtvrté tajemství) (12.04.2013)
    Proroctví z Fatimy - Tři tajemství (01.04.2013)
    Proroctví z Fatimy - chronologie od r. 1963 (29.03.2013)
    Proroctví z Fatimy - chronologie (29.03.2013)
    Legenda o Antikristu (19.03.2013)
    Antikrist, člověk hříchu (03.03.2013)
    [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
    | Autor: Pavel Mat. | Vydáno: 03. 12. 2013 | Aktualizováno: 03. 05. 2014 | 8246 přečtení | Počet komentářů: 19 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    Vytvořeno prostřednictvím phpRS .
    Copyright Pavel Matušinský     Email: pavel_m@email.cz