Nephilim (VI.)

Strážci a Nefilové - jsou stále zde? Jak vypadají?

Genesis (1. kniha Mojžíšova)

V Bibli, hned v první knize zvané Genesis, nalezneme v 6. kapitole zmínku o Nefilech:

Celá 6. kapitola knihy Genesis popisuje důvody, proč seslal Hospodin na svět potopu. Boží hněv byl vyvolán ničivou činností mimozemských bytostí - synů Božích a jejich potomků -Nefilů. Božští synové obcovali s ženami a začali se rodit Nefilové, kříženci lidí a bytostí z nebes. Tehdy začal být člověk zlovolný a zkazil se celý lidský svět.^[2]
V knize Genesis není vysvětleno, proč a jak se lidstvo (a vlastně všechno tvorstvo) zkazilo. A rovněž není jasné, co se s Nefily při potopě stalo. Z dalších knih Bible plyne, že někteří Nefilové na zemi žili i po potopě. Ještě v dobách exodu, kdy se Izraelité vraceli z Egypta, aby ovládli jim zaslíbenou zemi Kanaán, střetávali se s obřími potomky Nefilů. V Bibli jsou zváni jako Refájci a Anákovci. Izraelité proti nim, za pomoci Hospodina, bojovali.^[3]
Podrobnější vysvětlení událostí lze nalézt ve starozákonním apokryfu - 1. knize Henochově.

Kniha strážců

1. kniha Henochova (též Etiopský Henoch) obsahuje pět knih, z nichž prvá nese název Kniha strážců (the Book of Watchers). Byla sepsána asi o 300 let později, než první biblické knihy (Tóra). Ústřední postavou a vypravěčem je Henoch, sedmý patriarcha od Adama.

Kniha strážců vysvětluje to, co je v 6. kapitole knihy Genesis pouze naznačeno. Lidé se snažili žít v souladu s božími zákony. Prospívali a zaplňovali zemi až do časů Henocha a Noeho. Na zemi ale začaly působit mimozemské, nebeské bytosti. Synové nebes se v Henochově knize dělí do dvou skupin: svatých a strážců (bývalých svatých). Svatí mají zřejmě nehmotné tělo a komunikují s vybranými lidmi prostřednictvím snů a vizí. Strážci mohou mít tělo fyzické, žít na zemi a dokonce plodit s lidskými ženami potomky.

Strážci, synové nebe, porušili nebeské zákony, vzali na sebe fyzické tělo, sestoupili na zem a zplodili s ženami tělesné bytosti - Nefily. Tito kříženci začali terorizovat lidstvo a celou zemi. Strážci také učili lidstvo mnohým tajemstvím všehomíra, včetně umění válečnictví, astronomie, bylinkářství či magie. Avšak lidé tyto nové znalosti zneužili k šíření zla a násilí. Od Nefilů se naučili ničit, zabíjet a možná poprvé pojídat maso a krev. Strážci a jejich Nefilové byli příčinou toho, že všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu (Genesis 6:12). Jak lidé hynuli, naříkali, a jejich hlas došel až do nebe. (Kniha strážců, 8:4). A Bůh se tehdy rozhodl očistit zemi potopou a hrstce doposud nezkažených lidí dát šanci znovu žít v souladu s božími zákony.^[2]
Zajmout a uvěznit strážce byli pověřeni svatí Míkael, Ureel, Rufael a Gabriel:

Trest pro 70 pokolení

Hospodin potrestal strážce za jejich sestup z nebes, ztělesnění, styk s ženami, rození kříženců a touhu po lidské krvi. Dále pak za prozrazení tajemství (znalostí), které měly člověku zůstat skryty a znamenaly šíření zla na zemi. Lidstvo naslouchající strážcům se vydalo po cestě záhuby končící zabíjením, násilnostmi, chaosem, bezbožností, smilstvem a dalšími hříchy. Za to měl být život na zemi vyhlazen, avšak símě Lámechova syna (tj.  Noemův rod) zachováno (Kniha strážců 10:3).
Z 10. kapitoly Knihy strážců se dozvídáme, že potomci strážců (Nefilové) mají být vyhlazeni a sami strážci uvrženi na 70 pokolení do temných hlubin země, až do dne konečného soudu.

Podle biblické chronologie žil Henoch na zemi mezi léty 1034 až 662 před potopou. Zplodil syna Metuzaléma, ten Lámecha a ten Noeho.[5] Pak nastala potopa k očistě světa. Potopu někteří synové strážců zřejmě přežili a z Nefilů se zrodily rasy obřích bytostí - Anákovci, Eljo a Refájci. Z Bible víme, že některým národům vládli a k jiným se chovali nepřátelsky. Izraelité se setkali se zástupci této rasy po svém útěku z Egypta (cca. 1200 př. n. l.). Refájci a Anákovci byli vyhlazováni Izraelity při obsazování zaslíbené země (pod vedením Jozua, Mojžíše a Káleba). Další potomky Strážců pobilo Davidovo vojsko. Na jiných místech vyhladil obří rasu sám Hospodin (viz Deuteronomium 2:12, 20-23, 9:1-3 či Ámos 2:9).

Obr. Potopa v ilustrované verzi Bible od Gustava Dorého.[7]

Jaký byl osud provinilých strážců? Kdy byli uvrženi do temnot podzemí a kdy uplyne lhůta sedmdesáti pokolení a nastane konečný soud? Zde lze jen spekulovat. Pokud budeme uvažovat délku života strážců 500 let (jak bylo vyměřeno jejich potomkům) a odtud délku jejich generace přibližně 120 let, měl pobyt Strážců v podzemí trvat 8400 let. Pokud bychom umístili světovou potopu do doby zániku mýtické Atlantidy (9600 př. n. l.), došlo k vypuštění Strážců a soudu nad nimi někdy okolo r. 1200 př. n. l.
Tehdy mezi léty 1300 až 1000 př. n. l. nastaly na severní polokouli rozsáhlé, ničivé změny klimatu. Okolo r. 1200 př. n. l. postihly východní Středomoří velká sucha. Civilizace starověkého Blízkého východu se zhroutily, došlo k jejich rychlému kulturnímu kolapsu. Blízký východ přešel z věku pozdní doby bronzové do doby železné.^[6]
K biblické potopě ovšem mohlo dojít o několik tisíc let dříve či později (události popisované v prvních 11. kapitolách Bible se kladou do neupřesněné minulosti před rokem 2000 př. n. l.).^[d] Teoreticky by tedy mohl čas uvěznění Strážců v podzemí vypršet i v naší době. Údaj 70 pokolení je samozřejmě nutné chápat symbolicky, ovšem řádově může odpovídat představám autorům Knihy strážců.^[e]

Lze počítat i od jiné události. Připomeňme, že k uvržení strážců do podzemí na 70 let mělo dojít až poté, kdy budou jejich synové pobiti: A až se všichni jejich synové navzájem pobijí a až spatří zkázu svých milovaných, svaž je pod příkrovem země na sedmdesát pokolení...
K vybití posledních obrů, Refájců či Anákovců, došlo při obsazování země zaslíbené, po exodu Izraelitů z Egypta. Podle tradice k tomu mohlo dojít někdy okolo 13. stol. př. n. l.^[14]  Pokud bychom počítali s reálnou délkou lidského života, dostáváme se někam k rozhraní starověku a středověku. 

1000 let ve Zjevení Janově Příběhy v knize Genesis byly zapsány asi v období 600 až 500 př. n. l., i když vycházejí z mnohem starších tradic, včetně zmínky o nefilech. Zhruba o 300 let později, někdy v létech 300 až 200 př. n. l., vznikla Kniha strážců. A o dalších 300 let později, na konci 1. stol. n. l., bylo sepsáno  Zjevení Janovo, uzavírající Křesťanskou Bibli. I když napsání Knihy strážců a Zjevení Janova od sebe dělí 300 let, tedy téměř 20 generací, lze zde nalézt zajímavé paralely. V Knize strážců se píše o tom, že Azazeel a také strážci se svým vůdcem Semjazou, budou andělem spoutáni a uvrženi na dlouhou dobu (symbolických 70 generací) do podzemí, než přijde konečný soud. Pak budou uvrženi do pekelného ohně:

Obr. Anděl zavírá draka do bezedné propasti na 1000 let. Knižní ilustrace (r. 1523). [15]

Ve Zjevení Janově (též Apokalypsa) se popisují mnohé události předcházející poslednímu soudu. Jedna z posledních Janových vizí nazýváme Spoutání satana a tisíciletá říše:

Drak/had/ďábel/satan bude spoután andělem a uvržen do propasti. Tam bude 1000 let, než přijde soud. Pak, pod dalším boji, bude uvržen do ohnivého jezera:

Je zde nápadná podobnost Henochovy vize z Knihy strážců. A k zamyšlení je i popis satana jako draka či hada.

Vzhled Strážců a jejich potomků

Jak Strážci a jejich potomci (Anákovci, Eljo či Refájci) vlastně vypadali?  Podle Bible byli Nefilové bohatýři, mocní... muži na slovo vzatí (Genesis 6). Podle Knihy strážců byli potomci Strážců obřích postav. Kniha Numeri popisuje Anákovce jako postavy obrovité, vedle nichž byli Izraelité nepatrní jako kobylky (Numeri 13).^[3]
Někteří měli na rukou a nohou po šesti prstech.^[17]
Damašský dokument uvádí syny Strážců jako ty,  jejichž výška byla jako vznešené cedry a jejichž těla byla jako hory.^[f]

Existuje nespočet zpráv o nálezech ostatků obrovitých lidí po celém světě. Věda však tyto nálezy odmítá jako podvrhy.

Sami Strážci však museli být podobných postav, jako lidé, jinak by nemohli mít styk s lidskými ženami a ty jim rodit děti.

Zajímavý popis Strážců nalezneme v textu Amrámova zjevení (the Visions of Amram, Testament of Amram). Zlomek rukopisu od Mrtvého moře (4Q535, Manuscript B) pochází z 2. stol. př. n. l. Patriarcha Amrám (Mojžíšův otec) zde popisuje své setkání se Strážci:

Jeden ze strážců byl mužské postavy ale hrůzostrašného vzhledu hada, zahalen do podivného mnohobarevného pláště. Jeho tvář byla hadí, zmijí.
Celou vizi bychom mohli přejít bez povšimnutí, pokud by takových pozorování nebyla celá řada. Mnohé kultury z různých koutů světa nám zanechaly popisy podivných lidských postav s hlavou plaza. Tito tzv. reptiliáni prý od nepaměti žijí v podzemí a přicházejí v lidské masce mezi nás ve snaze vládnout člověku. Mohou působit v prospěch i neprospěch lidstva. 

Dobří nebo zlí?

Had byl odjakživa symbolem moudrosti ale také trestu a proradnosti. Již v prvních kapitolách Bible je psáno o hadu, který chytře poradil první lidské dvojici, a ti pak ztratili ráj na zemi. Tento had se neplazil, ale zřejmě chodil či létal.^[11] Teprve božím trestem byl odsouzen k plazení po břiše. Okřídlený had v Edenu neuchránil boží tajemství stromu poznání, ale naopak ponoukl Adama a Evu příslibem vědění k přestoupení božího zákazu. Není zde analogie k příběhu o strážcích a jejich proradných radách?

Ostatně, v Knize strážců je přímo psáno, že jeden z nich byl tím, kdo Evu přivedl na scestí:

Anděl, strážce Gadereel, byl oním biblickým hadem z ráje, je popisováno v knize Genesis. Ve verši Genesis 3:1 je přímo uvedeno, že onen had z rajské zahrady byl nejlstivější, nejinteligentnější (`ärûm) živou bytostí (hayyat) na zemi. Tato hadí bytost tedy "dobře" člověku poradila, a lidé od těch dob musí žít v bolesti a tvrdé práci.

Nevzpomenout nelze ani na poslední knihu Bible - Zjevení Janovo. Zde je padlý anděl a svůdce rovněž popisován jako drak a had:

V Knize strážců je psáno o dvou hlavních postavách strážců - Azazeelovi a Semjazovi:

Oficiálním vůdcem strážců byl Semjaza (Šemícháza). V pozadí všeho zlého však stál Azazeel (Asáél). Vyučil vůdce strážců Semjazu a všechny naváděl k nepravostem. Azazeel bývá v židovské tradici ztotožňován s démonem smrti či Satanem. Byl to zřejmě on, který měl v Amrámově vidění hadí vzhled. A je to ten, před jehož svody varuje Jan ve své knize Zjevení.

Na druhé straně ale hadí bytosti Hospodinu také věrně sloužily. V raném náboženství Izraelitů figurovaly nadpřirozené bytosti - okřídlení ohniví hadi - serafové, boží služebníci. A v biblické knize Numeri trestali ohniví hadi (naháším seráfím) hříšné Izraelity, aby pak Hospodin poradil Mojžíšovi nést k ochraně na žerdi bronzového hada (Numeri 21:6-9). Podle 2. Královské (18:4) uctívali Izraelité Mojžíšova bronzového hada ještě v období krále Chizkijáše (cca. 735-715 př. n. l.).^[11] 

I v Knize strážců se dočteme, že strážci učili člověka i napohled užitečné věci:

Znalost kořenářství, šlechtění stromů, zbavování kouzel či astronomii dnes nepokládáme za něco špatného. Přesto učení strážců nakonec přineslo lidem zkázu.

Další informace o strážcích nalezneme v Knize jubileí. Tam je stručně popsáno, jak Boží andělé zvaní Strážci sestoupili na zemi v době, kdy se patriarchovi Mahalelovi narodil syn Jered. To bylo asi 1200 let před potopou:

Čteme zde, že Strážci byli jak k prospěchu lidí (učili dodržovat právo i spravedlnost), tak později i k jejich zkáze.

Znalost toho, že zde na zemi žili kdysi dávno nejen zlovolní obři ale rovněž bytosti napůl lidské a napůl hadí, je předávána v tradici mnoha kultur od nepaměti. V nejstarších náboženstvích byl uctíván had. Napůl lidské a napůl plazí bytosti byly zbožšťovány téměř po celém světě. Sošky lidských postav s hadí hlavou se dochovaly již z prehistorického období staré Mezopotámie. Avšak v některých náboženských textech a proroctvích se uchovalo varování před obcováním s nepozemskými strážci nebes a vládou a radami těch, kteří pod maskou lidskou skrývají plazí podstatu. Jsme varováni před bytostmi z jiných světů, které přestoupily zákony univerza a začaly ovlivňovat život lidstva zde na zemi. Mnohé přicházely s dobrými úmysly, jiné byly řízeny odvěkým nepřítelem člověka. Dnes jsou takové bytosti, vnitřně plazí a vnějškově lidské, označovány jako reptiliáni a lze o jejich různých rasách nalézt nepřeberně informací, byť vše zní neuvěřitelně.

Obr. Obeidská kultura (6500-3800 př. n. l.).[12] Obejdská kultura předcházela mnohem slavnější sumerskou civilizaci. Ženské i mužské figurky z pálené hlíny byly nalezeny zejména v lokalitě Tell al-Ubajd. Všechny mají podobné rysy: protáhlou lebku, oči ve tvaru mandle, dlouhé zužující se tváře a nos připomínající čumák ještěrky. Většina z nich má na sobě helmu nebo i zbroj a některé i něco, co připomíná vycpávky na ramenou. Některé postavičky třímají v rukou hůl nebo žezlo, zřejmě znaky moci nebo spravedlnosti. Postavy žen, drží v náručí nemluvně sající z jejich prsu, které rovněž nese znaky ještěrčí bytosti.[13]

Pokračování - Strážci - Reptiliáni?

Předchozí - Padlí synové boží a Nefilové - příčina potopy

 
Vydáno: 7. 3. 2020